Cesta byla naplánována, ubytování zabookováno a roadtrip už jen čeká. Člověk se nemá těšit, aby se něco nepokazilo, ale neodolal jsem. Na papíře to vypadalo jako slušný roadtrip. Že se z takové cesty nakonec stane další ikonická rodinná dovolená, to jsem nečekal.

Cíl cesty

Bylo projet pobřeží Jaderského moře z Chorvatské strany. A aby to nebylo úplně monotónní, přidány byly zajímavosti během celé délky dovolené. Proč? Protože nás vždy štve, jak někam jedeme k vodě a po cestě není vidět žádné lákadlo. Roadtrip podél pobřeží je jistota uspokojivého výsledku.

Zajímavosti po cestě

Památky, voda, příroda, válečná Bosna. Detaily si zatím nechám na později. Pro navigaci byly v autě používány Mapy.cz. Ty nás navedly, kam jsme potřebovali, nicméně údaje o rychlostech byly nepoužitelné ve všech státech mimo ČR. A krom toho neupozornily na nutnost použít trajekt. Na jihu Maďarska se navigace lehce nechytala ani co se navigování do míst týkalo.

Ubytování

Řeším jako obvykle přes Booking.com. Je to nejspolehlivější platforma pro hledání ubytování a není důvod měnit. Vtipné, jak ceny lítají v závislosti na ročních dobách. Ubytování, které jsem sehnal za 2 tisíce v Kotoru je v létě za trojnásobek na den.

Itinerář

Olomouc (CZ) – Pécs (Maďarsko, HU) – Osijek (Chorvatsko, HR) – Jajce (Bosna a Hercegovina, BIH) – Mostar (BIH) – Kotor (Černá Hora, MNE) – Makarska (HR) – Plitvická jezera (HR) – Vir (HR) – Héviz (HU) – Olomouc (CZ)

Po příjezdu zkontrolováno počítadlo trasy, přes krásných 3000km.

Rozpočet

Byl stanoven na 20 tisíc a to se povedlo dodržet i s nečekanými výdaji, vyšší cenou paliva a hlavně nesmyslně obrovskými dálničními poplatky v Chorvatsku.

Bez zdržování jdeme na to

Poslední týden před odjezdem kontroluji počasí. Má nám pršet od druhého dne až do konce. Jsme připraveni na všechno. Ať už nepromokavé oblečení do přírody nebo podvodní obal na fototechniku zajišťují klidné prožití dovolené za každého počasí.

Vyjíždíme ráno v 6 hodin z Olomouce. Nejhorší částí jakékoliv dovolené je přežít naše cesty, dálnice a vlastníky řidičských oprávnění na nich. Pak už je to velká pohodová. Slovenskem jen krátce profrčíme a hurá do Maďarska.

Maďarsko 

Maďarsko bylo jako vždy čisté, upravené. Posekaná tráva, stromy upravené, ořezané. Vše připraveno na jaro. Je to příjemné žasnutí, jak to jde, když se chce. Maďarsko máme opravdu rádi. Jazyk mi je absolutně nelibozvučný, ale jinak se mi vše líbí včetně Orbána. Silná země se silným lídrem myslícím na svoji zem a svoje lidi.

Ke spatření byly kvetoucí keře, které u nás mají ještě zimu. Sotva pár hodin na jih a jaký to umí udělat na jaře rozdíl. Je krásné počasí. Teploty šplhají 21.3.2025 k 16°C. Lepší úvod jsme si nemohli přát. 

Tentokrát jsme jeli celou dobu po dálnici a nebylo co vytknout. Jezdí se zde na dálnici mnohem lépe než u nás. Cestou nás potkal jeden opravdu velký úsek v opravě. Makalo se na něm. Takové detaily člověka potěší. Mírní se tím naštvání z tuzemských reálií. Nutno dodat, že všude se mi jelo lépe než u nás. Maďarsko, Bosna, Černá Hora a i to Chorvatsko, které bylo ze všech zemí dopravně nejhorší, ale i tak pořád lepší než ČR.

Zastavení bylo v plánu ve městě Pécs. Nádherné, malebné městečko. 

Začínáme u kostela Szent Ferenc. Foceno z římských ruin. 

Dostáváme se k magnificentní Pécsi bazilice. 

Všechny sochy opravené, pamětihodnosti ve 100% stavu. Ostatně, jak je na Maďary zvykem. Dbají na svoji minulost a pamětihodnosti udržují. Ať už Pécs nebo Budapešť. V Maďarsku se pokaždé cítíme dobře, a proto jsme se v Pécsi zdrželi. Ještě, že tak. Stálo to za to každým coulem. Nádherná procházka za jarního slunce nás do dalšího cestování příjemně nabila. Syn se proběhal z dlouhého pobytu v autě, já si pofotil a manželka užila procházku.

Mosque of Pasha Qasin

A to se dostáváme do centra dění, kde jsou na ulicích umělci, restaurační zahrádky žijí a lidé zevlují kolem, užívají si atmosféru, sedí na památkách. Nádherné místo. 

Széchenyi tér

Umělecké instalace všude okolo náměstí byly jen třešničkou na dortu. 

A protože jsme zvědaví turisté a místní nám to dost ulehčovali, vlezli jsme do několika dvorů místním rezidentům. Nechcete na dvorku pod okny turisty? Zavřete si vstupní dveře, brány. Jinak hrozí, že se u vás ukážeme :D 

Byla by taková škoda to nevidět! Mimo hlavní turistický proud. Soukromí lidí, kteří tu žijí. 

Pécs nás neskutečně bavila a odpolední zastávka stála 100% za to.  

Jelikož zmiňuji Maďarsko, rovnou napíšu i o cestě zpět z dovolené. Zastavovali jsme v Hévizu. Opět vidíme Balaton a vzpomínáme na rybníkové cachtání, které je naprosto ideální pro malé děti. Malý se do něj vrhl naprosto neohroženě a v některých místech ho nezastavila ani voda po krk. Šel do toho po hlavě a popral se s tím s úsměvem. Vemte si, jak je těžké v bazénu jít s vodou jen po pás. Tohle malé prtě s vodou po krk se u toho ještě neohroženě chechtalo a šlapalo dál a dál.

Balaton skutečně má dvojí zbarvení. Sever, Siófok, byl do modra a jižní část má vodu smaragdově zelenou. 

Héviz je lázeňské, rehabilitační centrum jihu, které nelze vynechat. Léčí se zde onemocnění a problémy s pohybovým aparátem, vyvěrají zde horké prameny. 

Protože bylo potřeba do ČR přijet v rozumnou dobu, nebylo možné zastavení na delší dobu a využití termálů. 

Prošli jsme se alespoň parkem, kde byly na stromech k vidění nikde jinde nepozorované ptačí budky pro netopýry, navštívili jsme rehabilitační budovy a nakoupili léčivé bahno označované za nejlepší ve Střední Evropě. 6kg za 500,- Kč. Babičky budou rády. Manželka pak porovnávala při jízdě autem ceny a zjistila, že se u nás prodává mnohonásobně dráž za menší množství. To klasické překupnictví…

Maďarsko dokáže neustále velmi příjemně překvapovat a tak byl k vidění po cestě i tento kousek. 

Takový maďarský Říp. Z ničeho nic uprostřed naprosté roviny tenhle kopec a na něm Sümegi Vár. Parádní hrad, na který nám nezbýval čas. Nebyl zkrátka vůbec v plánu.

Chorvatsko poprvé

Je 6 hodin večer a přichází pomalu večer. Stmívá se velmi rychle. Že je Osijek větší město bylo patrné hned už při plánování, ale skutečná velikost se ukázala až na místě. Velmi živé, velmi velké a moderní město okolo řeky mohutného toku řeky Drávy, přes kterou jsme jeli po mostě s famózním výhledem na bývalou pevnost – opevnění, či co to bylo. Nechybí velké supermarkety, McDonald’s, vysoké stavby. Protivné tramvaje. No taková Olomouc se vším všudy. A začala zlobit spojka, spojkový pedál. Z toho jsem nadšený nebyl, když nás čekaly 2 tisíce km v autě.   

Ubytování máme hned u řeky v klidné části města. Stačilo přejet most a byli jsme v centru dění. Na chorvatské poměry nezvykle štědrý prostor. Celých 60m2 jen pro nás.

Na druhém břehu patrný Tvrda komplex s hotelem, muzeem, art galerií, restauracemi a parkem. 

K ubytování jsme díky zkušenostem dost kritičtí a Chorvati jsou Chorvati. Opět nezklamali. V tom špatném slova smyslu. Nafoceno tak, že je to z 80% pohádka a 20% realita. Hodnocení 9,5 z 10 také neodpovídá. No, za moji recenzi by mě podruhé jako hosta sice neuvítali, ale lhát nebudu a druhou návštěvu taky neplánuji. Nevracíme se tam, kde jsem už jednou byli. 

Za mě ubytování 7/10 max. Sorry, not sorry. 

Bosna a Hercegovina

Chystáme se do válkou zmítané země, ve které momentálně (3/2025) burácí politické nepokoje ohledně vůdce bosenských srbů Dodika. Přesně v této době tam jedeme, kdy Itálie posílá napomoc vrtulníky, ČR 150 vojáků a další země se zapojují. 

Balkán. Nechvalně proslulý. Vše, co jste o něm četli je pravda. Ať už je to cokoliv. Tady žádná pravidla neplatí a vše je možné. Už jste slyšeli termín "Humanitární bombardování"? Zdá se to jako nesmysl? Ne, je to skutečně tak a nikde jinde by se to stát nemohlo. Mimochodem je to pravda. Termín existuje na základě skutečných událostí. 

Před cestou jsem Bosnu studoval. Jet? Nejet? Bezpečnost. Politika. Příroda. Co vidět? Existuje alternativní cesta? Vzrušení nad nebo ještě v limitu?

Pár věcí o Bosně, které jsem četl shodně na všech webech:

- nemají dálnice, a když tak jen malý kousek. Nesmysl. Mají dálnice. Na jednu jsme najeli hned po hraničním přechodu. Moderní, nová, krásná, dlouhá. Protože jsme jeli na Mostar a Jajce (mimo hlavní tah), brzy skončila. Na billboardech byly k vidění projekty staveb dalších úseků dálnic. Další dálnice jsou u Sarajeva. 

- nebavit se s místními o politice. Pravda. Stojím si za tím do morku kostí, že se tady začnete bavit o politice a skončíte někde ve škarpě s deseti noži různě zabodnutými v životně důležitých orgánech těla. Beze srandy. Bosna není země na dělání vtípků. Ani omylem. Jsou jako ultrapravicoví nacionalisté s roztříštěnou politickou osobností. V Bosně a Hercegovině najdete území Srbů, Bosňanů, Hercegoviňanů, Chorvatů. Každé území se hrdě vlajkami na každém domě hlásí k tomu svému nej. Válka je neskutečně poznamenala do dnešních dnů. Na jedné vyhlídce jsem zastavil auto, abych vyfotil "krásnou krajinu" (fotky na JasonB54 Fotograf). Vedle nás zastavil starý křáp, ze kterého vylezli vojáci. Poker face, držte hubu a nedělejte rozruch. 

- krásná příroda. Tak napůl. Cestou od hranic až po Jajce a dál nás hned vedle silnice provázela smaragdově zelená řeka. Nezapomenutelný pohled. Jedete x hodin a vedle vás řeka. Na druhou stranu tak zdevastovanou přírodu odpadky jsem nikde jinde nikdy neviděl. Komplet celá naše cesta přes Bosnu byla lemována odpadky kolem silnic. Z dálky jsme mnohokrát viděli vrcholky hor. Jenže spousta území, zejména horských, je stále do dnešního dne zaminovaná. Bosna má neskutečný potenciál pro turisty. Bohužel si přírodu ničí a podle mě nebudou nikdy na úrovni, aby dokázali přírodního bohatství využít a turisticky z něj těžit. Nemají na to ani peníze ani mentalitu. Jsou zaseklí ve studené válce a dýchá to na vás na každém kroku. Krom toho každý kopec má zachovaná opevnění! Tahle země tak blízko EU není prdel.

- islám. Pravda. Se vším všudy. Až mrazivá. Hřbitovy jsou na každém kroku a islámské versus křesťanské jsou v převaze 90:10. Až tady jsem poprvé viděl minaret s mešitou. A to hned v prvním městě těsně za hranicemi. Velký šok. Náhrobky pro islám vypadají jako minarety a jsou zásadně bílé bez ničeho všechny otočeny jedním směrem. Na Mekku. Jedete si autem a autorádio přehluší svolávání věřících k modlitbě. Sakra, to jsme na Blízkém Východě?  

Pokud se čtenáři bude zdát, že Bosnou a Hercegovinou přeskakuji od tématu k tématu vězte, že Bosna je extrémně mnohovrstevně roztříštěná země, a proto zachovávám autenticitu tomuto území vlastní. 

Na Island vás nic nedokáže připravit. Stejně tak je tomu v případě Bosny. Je to téměř měsíc, co jsme v zemi strávili jeden den, jeden jediný, ale vzpomínky doprovází husí kůže, smích, vzrušení, nepochopení, zhnusení a celá řada plejády emocí vyúsťující do doživotní nezapomenutelnosti. Bylo to ohromující. Takovým způsobem, že to až mozek odmítal zpracovávat. Chci se vrátit a prožít to znovu? Ani omylem. Některé zážitky jsou jednou za život tak akorát.  

Do Bosny vjíždíme z Chorvatska směrem z Osijeku. Zaplatíte dálníční mýto v Chorvatsku, sjedete z dálnice a prostředí okolo vás začne šokem připravovat na Bosnu. To jsem se ještě hodně smál. Ze šoku. Jako když utne. Z civilizace vjedete do Bosny. Z udržovaného prostředí do chaosu, špíny, země odpadků, VW, autoservisů, autobazarů, stavebně neomezených možností a hodně divných lidí, Bosny.

 Vjíždíme do hraničního přechodu města Gradiška. Vítá nás most s ostnatým drátem a za ním závory a ozbrojenci. Říkám si, že se tady někdo zasekl ve studené válce v devadesátkách. A on to nebyl jen pocit. Brzy poznáte, že ono to tak doopravdy ve všech směrech je. Azbuku sice umím, rusky jsem se učil, ale výrazně mi ulevilo, když jsem viděl na cedulích cyrilici. 

Sotva opustíte hraniční kontrolu, uvidíte první minaret a mešitu. 

Opařilo mě to. Kam jsme to sakra vjeli? První město a už takhle na tvrďáka? Kdyby jen město. Každá sebemenší, seberozpadlejší a opuštěnější vesnice má minimálně minaret. Ta větší vesnička i mešitu. Ve městě najdete minarety na každém kroku a několik mešit. Gradiška vás rázem hodí do vody a naučte se plavat, i když jste to nikdy nedělali. 

Stavitelství: zásadně dělají tři patra a více. Staví do výšky, nikdy do šířky. Přízemí je většinou vyhrazeno stání auta, aut nebo prostoru, kde mají stroje, ponky, nářadí, bordel. U nás na to slouží garáže a kůlny. Tady přízemní patro domu. Přízemí je z 99% otevřené. Žádná vrata, nic. Je to otevřený krám. Někdo si z toho dělá autoservis nebo jiný business. Absolutně nikoho očividně nezajímá, co si postavíte nebo jak. Viděli jsme všechno. hyper moderní vilu a naproti ní rozbombardovaný, opuštěný barák. Usedlickou chatrč, ruiny a přes ulici autoservisy. V Bosně očividně nemají stavební úřad. Každý staví, jak uzná za vhodné. Zdá se vám mít pneumatiky na střeše jako esteticky úžasné? Není problém. Viděli jsme. Okrášlit si pangejt pod zahradou u rodinného domu roztrhaným deštníkem, který tam očividně už pár let je? No problemo. Viděli jsme. Každý barák jiný (doslova), žádné zachování rázu krajiny nebo celistvý styl. Na to se tady nehraje. Spíš vysloveně kašle. Chcete u baráku římské sloupy, točitá venkovní schodiště? Fantazii při stavení se meze nekladou. Tady ani omylem. Zopakuji ještě jednou. Nenajdete v Bosně dva stejné domy nebo stavení! Ještě perlička k domům. Prádlo se zásadně věší do ulice/silnice jako sociální statut. Ne do zahrady, ne doma, ale vždy a pouze jen směrem ven. Čím blíže k silnici a otevřeněji, tím lépe. Veškeré prádlo. I to spodní. 

"Dobrý den paní učitelko, máte dnes na sobě ta červená tanga, které jste si včera sušila? Ano, mám. A vy ty puntíkované trencle pane bankéři? Ano, ano. Uschly krásně." 

Každá vesnice má několik opuštěných Restoránů. Restaurací. Fanoušci urbexu by tady kropili do textilu od rána do večera. Opuštěné turistické lokace. Místo u řeky, kde půjčovali lodě. Přístup, hotel, smaragdově nádherná řeka a o 200m dál pohřebiště odpadků a rozbitých lodí, člunů, lodiček, všeho. Neskutečné pohledy. 

Tunely jsou většinou neosvětlené. Ani zelený EXIT nikde nenajdete. Žádná uprostřed bílá dělicí čára. Nic. Poprvé mě to dost překvapilo. Jedete za slunečného počasí na denní svícení a najednou jste v tunelu, kde je naprostá tma jako o půlnoci se zamračeným počasím, kdy nevidíte na 50m před sebe. Rychle pochopíte, že tunel = dej si 10x pozor a zapni světla, protože jedeš do naprosté tmy. A mají tady i tunely se zatáčkou. Nechcete se bez světel potkat s bosenským řidičem bez světel, jak jede svých 100km/hod na pohodu tam, kde zpomalujete na 40. Když jsme u překvapení. Nenajdete tady kamiony. Když už, potkáte možná za hodinu 2. Bez nich se jelo opravdu krásně v porovnání s tím naším hnusem. Jak už jsem psal. Bosna je zemí kontrastů. Na každé negativum je nějaké pozitivum a naopak. 

Ve městě najdete pořezané, posekané, nasbírané dřevo. U každého domu, paneláku. Nevím, jak to mají s topením, ale kdyby měli zavedené topení plynem či elektřinou, nebylo by potřeba dělat hromady dřeva ke každému stavení. 

Mimochodem tahle hlavní autobusová stanice většího města fungovala, jezdily tam autobusy a když se pozorně podíváte, najdete před ní hromadu dřeva. 

Jak tedy vypadá běžná autobusová zastávka u menšího města? Jako třeba Jajce? Takto => 

Jak vypadá menší město, Jajce? Menší město v uvozovkách. Jajce jsou hodně velké. 

Na každém kroku vidíte a dýchá na vás zkáza války. Díky ní je Bosna ve stavu, v  jakém je. Kolem cesty vidíte rozbombardované domy, které už nikdo neosídlil. Možná jsou tu lidi pověrčiví nebo mají respekt k těm, kdo tam bydlel a před válkou utekl nebo zemřel. 

Automobilismus: autoservisy, vulkanizery (pneuservisy) a autobazary na každém kroku. Ono je nasnadě proč. Bosna je zemí koncernu Volkswagen. A devadesátkových modelů VWček, Mercedesů. Takže je potřeba mít v každé vesnici autoservis. Majitelé veteránů by tady slintali. Je libo Mercedes s rokem výroby 1980? Není problém. Běžné auto na bosenských silnicích. Jaké typy VW jsou zde nejoblíbenější nemusí nikdo studovat. Na silnici je to jeden vedle druhého: Golf a Polo. Modely od těch, které vlastnil před 30 lety náš učitel na základní škole (a už tenkrát byly těžce za zenitem) i novější. Vytuněné na milion způsobů až z toho přechází rozum. Kreace, které jsem tady viděl asi jinde jen tak neuvidíte. Nejdivočejším fotkám z českých a polských tuning srazů by se tady vysmáli, co to je rádoby tuning. Balkan style je jiná liga! Benzín je zde extrémně drahý. Vyplatí se koupit v okolních zemích. Nikdo nedodržuje dopravní předpisy. Jezdí se nebezpečně, ale dá se na to zvyknout, jakmile okoukáte jejich styl. Nečekejte polské řidiče, takže jsem za volantem tolik netrpěl. Nikdo není horší řidič než Poláci a Češi. Sice tu jezdí nebezpečně, rychlostní limity jim zhola nic neříkají, ale za celý průjezd nás skutečně ohrozilo srážkou jen jedno auto. Jakmile si řeknete, že předvídáte, že tam vjede nebo udělá myšku nebo vás bude chtít předjet v naprosto nepřehledné serpentině jako formule 1, tak to taky udělá a připravte se na to. V autech ti lidé nemají pražádný pud sebezáchovy. Na 70-80 desátce v zátočinách jezdí 120 a víc. 

Jedinou výjimku co moderny tvoří auta vládních kolon. Za dvě hodiny jízdy jsme zažily tři. První hned cestou z Gradišky. Majáky, černá moderní auta dnešní doby, tmavá skla a velká rychlost. Ještě policie měla zachovalá a modernější auta. Policejní kontroly, když už na ně myslím byly na každém kroku. U Jajce nás stavěl také policista. Viděl, že jsme turisti s malým dítětem, tak nás pustil ať jedeme. Ostatním vozům, jak jsme pak po zaparkování viděli, pořádně zatápěli. Prohlídky kufrů, povinné výbavy a všechno okolo. Těžko říct, kdo je tu padouch. Všudypřítomní na pohled nepříjemní lidé, kde se člověk necítí dobře. Militantní národy na jednom území. Náboženství do toho. Školství tady taky nebude nejrozvinutější. Peněz málo. Tohle je tak třaskavá směs problémů, že jestli policie zázrakem funguje, jedině dobře. 

Odpadky po všech stranách každé silnice. Bez výjimky. Odpadky začaly po přejetí hranic a skončily u hranic s Černou Horou. Chcete se podívat na starý nábytek? Mrkněte do pangejtu. Hledáte oblečení? Tuzexové modely k mání. Plasty, papíry, oblečení, nábytek, pneumatiky, cokoliv. Vše, co vás napadne najdete vyhozené podél silnic. Nemají popelnice? Ano, ale ve srovnání se státy okolo mají 1 popelnici/kontejner na vesnici. Spočítáte to snadno. Jsou u silnic. Zajedete kousek od silnice a nic. Takže i toto jde ruku v ruce se vším ostatním. Dělají ze své země skládku. 

Náboženství: už jste v reálu viděli skupinu lidí, kteří jdou do mešity? V Německu a Francii možná ano, ale těmto zemím už se vyhýbáme úplně stejně jako čemukoliv od Řecka na východ. 

Jak je Bosna roztříštěná politicky, tak i nábožensky. Najdete zde i kostely. Ne v takové míře, ale jsou tu. 

Chov prasat tu nenajdete. Při vzpomínání si nejsem vědom, že bychom viděli krávy. Zato ovce byly na každém kroku. Tak velká stáda ovcí jsem nikdy neviděli, nikde. Ani na Islandu. Jedno menší stádečko dávám níže. Foceno z auta přes ušmudlané sklo. 

Víc o tom psát nebudu. Ještě lehce nakousnu politiku a pryč od těchto témat. 

V Bosně a Hercegovině najdete území patřící Srbům. Srbsko je vlastní stát, ale Bosna je mišmaš. Všude najdete vlajky. Na dálnici, na tunelech, ve městech, na vesnicích. Celý stát je silně nacionalistický. Tolik vlajek jsme jinde neviděli. A všichni hrdí na ten svůj kousek země v Bosně. Území mají rozděleno na Bosnu, Hercegovinu, Srbsko, Chorvatská menšina na západě a kolikrát viditelná zmínka na rusy, rudou armádu.

Osobně mě překvapilo vidět KFC v Mostaru. Když jsme vešli dovnitř za záminkou použití WC, došlo mi zase velmi rychle, kde to jsme. KFC bylo úplně prázdné. Byla doba poobědová, něco mezi 2. a 4. hodinou odpoledne. Ani noha. Přitom Mostar je obrovské město. 

Příroda: začnu o úpravě krajiny a sice od Číňanů, které si sem pozvali. Silnice se najednou vypaří, zmizí asfalt a jedete stavbou. Žádné upozornění, nic. Je přítmí, skoro tma a kolem vás čínské znaky, malá čínská stavební vesnička a všechno rozestavěné, venku pobíhající dělníci. Jedete mezi těžkou technikou. Žádné oplocení, značky, výstraha, že kolem o 15cm vedle a jedete ze srázu, nic. Někde v polovině Bosny jsme si řekli, že nemá cenu se divit, protože co kilometr, co překvapení nebo něco, co absolutně nečekáte a totálně vás dostane. Příroda a její úprava je další položkou na nekonečném bosenském seznamu.

Zmíněna byla smaragdově zelená barva řek. Naprostá nádhera, která odlehčovala tíhu okolí. 

V plánu bylo zastavení u vodopádů Jajce. Už jste někdy zažili turistickou atrakci, kterou jste si mohli vychutnat osamotě? My ano, poprvé a v Bosně. 

Mimochodem nad vodopády je můstek. Vidíte ho? ten malý, nepatrný. Skokanský. No jo, skáče se z vodopádu dolů. Opravdu. A když šikovně svítí slunce, skáčou do duhy. Jsou na to dokonce upoutávky okolo na reklamách. V létě to tu žije. 

Přírodu má Bosna krásnou, zdevastovanou a upřímně nevěřím, že s tím dokáží něco udělat, aby přírodu zachránili nebo dokonce začali využívat pro svůj prospěch, turismus. Možná za 100, 200 let ano. Když se změní mentalita, politika, zvýší vzdělání a v podstatě předělá a vylepší všechno, co Bosnu dělá Bosnou. 

Noticka na závěr. Nefunguje roaming EU a už se platí poplatek. Dávejte si na to pozor. 

Video z jízdy autem bude jako vždy dostupné na mém YT kanálu  Videa z cestování

Montenegro (Černá Hora)

Opouštíte Bosnu za hlídky válečného opevnění. Jedete do kopců a na každém jsou zbytky války. Hraniční přechod svítí fialově do dálky noční krajinou jako UFO. Jedeme směr Kotor. Ihned po opuštění přechodu a kontrole dokladů (kufr nikdo nekontroloval, kontroluje se těm, kteří jsou mimo EU) je znát návrat do civilizace. 

Někde na internetu jsem četl, že Montenegro nemá dálnice a silnice často chybí nebo jsou ve špatném stavu. V očekávání byla divočina. No kdo takovou blbost psal... Cesty v lepším stavu než má Chorvatsko. Krajina upravená, čistá. Žádné odpadky. Asfalt jako nový. Hyper moderní tunely, které můžeme závidět i u nás. Tohle, že má být ta rozvojová země? Proboha, vždyť jsou na vyšší úrovni než všechny země široko daleko od nich včetně zásahu až po ČR. Děkujeme Montenegro, luxus máme rádi a s otevřenou náručí přijímáme. 

Státem, kde chyběla silnice nebo asfalt a jeli jsme na štěrku, kde kolikrát chyběl na srázu kus cesty bylo na našich cestách jen Slovinsko. Skutečná odporná, infrastrukturou zaostalá díra střední Evropy.  

Do Černé Hory přijíždíme večer po setmění. Z vysoké nadmořské výšky hor sjíždíme dolů k přístavu, který je nádherně osvětlen. Chvíli vzniká optický klam, že vidíme výletní loď. O 10km dále zjišťujeme, že šlo o světla budov, které ale z určitého úhlu a seshora vypadaly jako obrovská výletní loď. Ještě nejsme v Kotoru a už nás Montenegro baví. Mě o to víc, že jsou cesty krásně značené, asfalt parádní a celkově se mi jede skvěle. A to nemám noční jízdy rád. Notabene v cizině, kde to neznám a jedu tudy poprvé. Tady je to na pohodu.

Přístav je večer velmi klidný. Pozorujeme nasvícené město, památky. Kocháme se. Silnice vede asi 1 metr od vody. Mnohdy vás nechrání žádná zábrana. Je tam jen chodník a pak spád do vody. Je to naprosto parádní zážitek. Na druhou stranu pro většinu Českých a Polských řidičů jde o past. Kdyby tudy jeli, jak jsou zvyklí, na hovado nebo blba (případně kombinaci obojího), stačí nepatrná chyba a celé auto zahučí do vody. A tím si mě Kotor získal ještě víc. Bavila mě představa, jak lepiči na kufr jedoucí 80km/h ve městě, kde je max rychlost stanovena na 50km/h, jedou co to dá, lepí se na kufr, já rychle odbočím nebo zahnu do zatáčky a oni nestačí zareagovat a zahučí do vody.  

Naše ubytování je umístěno hned u vody, u vyhlídkové cestičky vedoucí okolo hranic zálivu, přístavního města. Villa Kamena. 

Velmi staré, typicky středozemní stavení vedle kostela. Z postele je výhled na hladinu, aniž bychom museli vstávat. Ranní probuzení bude asi super. Akorát se mi stalo, že jsem večer hledal recepci a vlezl jsem málem do obýváku rodině, která bydlí ve vchodu natěsno k ubytování. Kdybyste tam jeli a taky v noci, tak z místa na zaparkování se schází do ubytování vlevo dolů po schodech. Není tam žádná cedulka, nic. Já šel nejdřív doprava rovně. Početnou návštěvu opouštějící zrovna sousedící dům jsem měl za hosty ubytování. Dost je překvapila moje snaha o ubytování se v domě jejich příbuzných kolem desáté večer.

Připomnělo mi to další vtipnou momentku z Islandu, kdy nám také do ubytování vlezla večer nějaká návštěva, která hledala recepci, chtěla se ubytovat. Tu jsem přivítal v trenkách. Recepce byla také o vchod vedle. 

Budík jsme nastavený neměli. Další den se bude odpočívat. Projdeme se po Kotoru ležérním tempem a pak už zbývá jen cesta do Makarské. Probudilo nás ranní slunce. Fotky z Booking.com nelhaly. Sotva se probudíte, koukáte na tu modř za oknem na zemi i ve vzduchu. Moc hezké. Teploty nám přejí po celou dobu cesty. Dnešek není výjimkou. Beru si kameru a jde se natáčet. Do centra města se dostanete od ubytování pěšky za nějakých 15-20 minut. Za více než 2 hodiny, než jsme provedli check-out, se zatáhlo. 

Po cestě na Makarskou bude asi pršet. No co už. Mělo nám pršet po dobu celé dovolené, a když jedeme autem jen z bodu A do bodu B bez zastávek, tak je mi fuk, jestli bude průtrž nebo ne.   

Nad Kotorem je stále zachovalé opevnění. Pokud se cítíte, máte čas, můžete si vyjít nahoru a mít celý přístav jako na dlani. Je to ale pořádný stoupák a po schodech. 

My jdeme do líbivého, starého centra. Z moderní civilizace nás proklouznutí přes bránu vhodilo do dávné doby v minulosti. 

Nádherný zážitek. Lusknutím prstu přepnete a jste ve filmu nebo v pohádce. Zatímco v centru Prahy najdete na každém kroku palačinky a Ganja shopy s konopím a bůhví, čím ještě, tady jsou typické tradiční obchůdky. Žádný turistický, kýčovitý hnus typický všude jinde na západ. Na náměstíčku restaurace.

Místo je rájem koček. Kočky jsou doslova všude. Ať už živé, pletené, na obrázcích nebo jako skulptury. A dělají si mnohem víc a benevolentněji, než je kdekoliv jinde zvykem. Doteď neznám důvod překočkovanosti místa, a proč si je tu tak pěstují. To zůstane na vás.

Problémy v Montenegru? Žádné. Jen vydržet (do předjetí) řidičské umění kamarádky Petra Fialy v modrém Jeepu z Ukrajiny a loučíme se. 

Hurá směr Makarská.

Makarská

Těsně za hraničním přechodem do Chorvatska nás vítá přistávání letadla nad silnicí, nad naším autem. Tak zblízka zespod při přistávání jsem letadlo nikdy neviděl. Famózní zážitek. Zdálo se, že se skoro ani nehýbe, levituje v prostoru. Na naší cestě nás potkalo mnoho letišť. Až s podivem. V Bosně a Hercegovině byla bez jediného zaváhání nejzajímavější. Přistávací plochy se táhly v obydlených oblastech, mezi domy. Manželka poznamenala, že by asi nechtěla na zahradě přistávací plochu pro letadla. A oni to tam skutečně tak měli. Bosna je holt nezapomenutelná.

Jízda kolem pobřeží je opravdu zážitková. Začíná pršet. Výhledy to nezkazí a cestu už vůbec ne. Projíždíme přes ultramoderní, bílý most. 

Za každým sloupem nám autem hýbl poryv větru. Tady by to chtělo přijet o půlnoci nebo po půlnoci a zastavit si uprostřed mostu. Což je sice běžně zakázané, ale čert to vem. Za ty fotky mostu se hvězdami nad by to stálo. Jinak architekt, snad poprvé, myslel na to, aby udělal na svoje dílo i vyhlídková místa. Z každé strany mostu, než na něj najedete, se dá zastavit na vyhlídkovém místě. Je tam parkoviště, mini hřiště pro děti a dostatek místa na několik aut zaráz. Dokonale vymyšlené. Turisticky lákavé. Jak nemám rád Chorvaty, tohle se povedlo.

Cesta je vysloveně lahůdková. Neustálé výhledy, člověk by každou chvíli zastavoval, ale kolona spěchajících šašků za námi nám to znemožňuje. Chorvati jako Češi se strašně rádi lepí na kufry aut v rychlostech 90km/h+. Kreténi. Úsek nad Dubrovníkem by stál za pohled z letadla. To bylo skutečně něco i z té silnice vedoucí vysoko nad ním. Abychom dojeli do Makarské, je potřeba zajet trochu do vnitrozemí. Déšť zhoustl a přidal na intenzitě. Řízení mám lehce dost, potřebuji na chvíli oraz, tak zastavujeme na téměř opuštěném parkovišti. Je tu dodávka, ptž dodávky na opuštěném parkovišti jsou nutností, a zároveň jsou v každé zemi ultra divné. A jeden Renault. On ten kosočtverec láká povahově podobné lidi. Prostě totální… kosočtverce. Všude po světě to má Renault stejně. Synek je přebalený, odskočila si celá rodina, dali jsme sváču a i nějaký suvenýr na památku zahučel do kufru auta.

Zbytek cesty mě dost překvapil. Nemile třeba mýtné za dálnici. Zmíním to rovnou, když o tom píšu. Za ten průjezd (s cestováním po něm) Chorvatskem jsem za poplatky za dálnici dal tolik, co stojí v ČR dálniční známka na půlrok. A ta milejší překvápka byla, že na Makarskou se jede přes několik kilometrů dlouhým rovným tunelem. Shora dolů byl vidět sklon silnice. Když jsme jeli nahoru, vůbec to nešlo poznat. Jako bychom jeli celou dobu po rovince! Sklon nezaznamenalo ani auto. Nebylo potřeba zvyšovat otáčky do kopce, nic. Benzínka hned u hlavní cesty, dostupná za 1 minutu od ubytování. Ubytování ve svahu jak pro čtyřkolky. 

Tady je obecně všechno hodně nahoru dolů. Máme tu ubytování na jednu noc, pak na Plitvická jezera a směr Vir. Ráno nás uvítal výhled na moře z apartmánu, syté mraky kolem vrcholků hor za námi. 

Balíme a pryč. Na makarskou bych se vrátit nikdy nechtěl. Vůbec mě tahle lokalita nenadchla. Ničím.  

Plitvická jezera

Docela se na ně těším. Večer v ubytování na Makarské se dívám na předpověď počasí. 50 na 50 slunce za mraky a déšť. OK, jasná známka toho, že mám lístky na jezera koupit. Počasí nám na cestách vždy vychází. Nehledě na předpověď počasí. Vstupenka na osobu za 10EUR. A krom toho počítám s nimi od plánování výletu od stolu ještě z ČR.

Oblečení na to máme, nepromokavý obal na foťáky taky a za tuhle cenu není o čem přemýšlet.  Vstupenka v ceně 10 EUR/osoba platí na vstup, na loď a do autobusu. Což je naše trasa B v kostce započatá z parkoviště číslo 2. Průvodce říká, že trasa zabere 4-5 hodin. My si dali vydatnější pauzu u jídla a nechali syna proběhat, takže jsme trasu B zakončili po 6 hodinách.

Po cestě uvidíte i perličku s cedulkou zákaz fotografování. Tuhle: 

Hned ze startu pozor! Do batohu si naberte jídlo, svačinu, oběd, klidně i večeři. Ne, že na místě nemáte možnost koupit jídlo v bufetu, ale jde o ceny. Za párek v rohlíku, hranolky, tatarku, Sprite a Colu jsem zaplatil 900,- Kč! Protáčely se mi panenky při sledování účtu.  

Parkoviště 2 je dostatečně velké. Přirovnal bych ho k parkovišti ZOO Lešná. Ne tak velké jako parkoviště Globus a ne tak malé jako parkoviště u Penny. Tak akorát. Parkovné je placené. Těšilo mě, že jedeme mimo hlavní sezónu. Mohlo by tam být málo lidí, říkám si. Nebo skoro nikdo. Leda prd…

Už od rána přijíždí jeden autobus za druhým a nekončí to ani v době, kdy odcházíme a začíná pršet. Trochu ty lidi lituju. Přijedou ve 4 odpoledne, prší, v 6 je v tuhle roční dobu už dávno tma. Nejkratší trasa na 2-3 hodiny svižným tempem. Pak si ale řeknu, že snad nejsou malé děti a umí plánovat, ne? Přístup na webky Plitvických jezer má každý stejný. Jsou veřejné. My máme počasí skvělé. Není nám hnusné vedro ani zima. Je velmi příjemně a ano, zase nám to vyšlo.

Po vstupu vidíme okamžitě největší lákadlo jezer. Na místě se okamžitě tvoří fronta. Bodejť by ne. Lepší už to nebude.

Ohlížíme se zpět a začínáme lehce prchat před davy za námi. V letní sezónu to tady musí být hnusná zhovadilost. Určitě hlava na hlavě. Dnes mi to přijde dost a podle informací, kterou jsem odposlechl od nějakého průvodce, za kterým jsme chvíli stáli, je tohle „prázdný stav“ oproti létu. No potěš koště… 

Je to tady pěkné, o tom žádná, ale čekal jsem víc. A nemyslím si, že by na tom zeleň v rozpuku něco změnila. Hodně lidí souhlasit nemusí, ale Rešovské vodopády mi teda přišly zajímavější, i když ne tak vysoké, jako tady ty hlavní. Jde o celkový zážitek, pocit. Fajn, na „rešácích“ nejezdí loďka. Upřímně, ono z té loďky na Plitvických jezerech nic k vidění nebylo. Okolní stromy a kopečky. Bezva. 

Jdete tu monotónními trasami a sem tam vodopád, kaskáda. Rešáky jsou parádní výšlap, vodopády, dřevěné mostky, občas hopnete na kameny ve vodě, abyste se dostali kolem skal atd. Třeba je severní část Plitvických jezer akčnější. To už nezjistím. Vracet se nebudu. Není důvod.

Svezeme se pidibusem zpět k parkovišti a hledáme suvenýr shop. 

Kupujeme předražené magnetky za dozoru chorvatské gestapačky, abychom náhodou šup s magnetkou do kapes a útěk bez placení, bože bože, kráva jedna hnědobílá, platím parkovné v automatu a směr Vir.

Vir

Míjíme Split, kde v létě tradičně probíhá největší evropský festival EDM hudby Ultra Europe (byli jsme s manželkou a jednou já solo ve zlaté éře EDM hudby kolem roku 2014-2015). Po cestě zhusta prší. Moře má za deště úplně jinou barvu už z dálky. Přejíždíme most na ostrov, déšť ustává a já parkuji auto 15cm od pláže. Rezort spravují Češi. Díky, díky, díky. Jak já nesnáším chorvatská ubytování a jejich přístup ke všemu, vlastně Chorvaty obecně.  Parádní check-in v parádním ubytování. Jestli můžu doporučit jedno ubytování v Chorvatsku, pak je to The Beach Resort Vir hned u pláže s výhledem na moře. 

Špičkové ubytování. A to už je co říct vzhledem k mým standardům a požadavkům na ubytování. Česká ruka při plánování apartmánu je zatraceně poznat. Vše dává smysl, je skvěle zpracované, navržené, prostorné a funkční! Na Chorvatsko absolutně nevídaná záležitost. Učte se, Chorvati. Takto se dělá turistické ubytování.

Je neděle večer a obchody jsou všude zavřené. Všechny. Dali bychom si ale něco teplého na jídlo. U pláže hned vedle rezortu je restaurace. 

Místní tady při čekání na fotbalový zápas mastí karty. Ptám se, jestli mají otevřeno. Ziskuchtivý Chorvat odpovídá, že otevřeno má, chvástá se, jak umí česky, rozumí a není potřeba jiný jazyk. Plynule přecházíme na angličtinu, protože česky umí pozdravit, umí káva, jídlo, pití a tím to hasne. Objednávám 2x kuřecí steak (no dostali jsme tenký plátek) s bramborem a kávu pro manželku. Chorvat nakluše s jídlem a káva je prý zadarmo na podnik. Dostávám lístek na 32 EUR (asi přirážka za výhled na moře, když jinak za tuto cenu je hovězí steak) a zaplatit ať přijdu zítra, v pondělí. Restaurace je propojena s rezortem. Dokonce lze objednat cokoliv z restaurace a bude vám to přineseno na apartmán. V pondělí platím a slabá paměť Chorvata účtuje i kávu za 80,- Kč. V duchu si říkám, že jsem od tebe ani nic jiného nečekal, ty Chorvatská sketo. Tak mi to buď naúčtuj hned a všechno, nebo dodrž slovo.

Nicméně na pondělí bylo v plánu projet křížem krážem ostrov. Po sedmé ráno nakoupit v místním obchodě Tommy, teplá snídaně a zásoby na oběd, večeři a hurá vyrazit výletničit. Vir je vskutku krásný ostrov. Přírodě se tahle kreace povedla. Od rána bylo sice zataženo, ale postupně vylézalo sluníčko a přes den bylo příjemných 20 stupňů. Začínáme Kaštelinou. 

Rozpadlina na břehu moře. Dá se k ní dostat pěšky a až do ní. Vlezl jsem si do bývalé věže. Kolem proplouvali místní rybáři při ospalém pondělním dopoledni. Začalo to pěkně.

Jen kdo dělal na ostrově dopravní značení by zasloužil vzít lopatou po hlavě. Pochopím jednosměrku u moře hned u pláže. Nepochopím zbylých 99% značek na ostrově. Je to jako jedno šílené bludiště. 2x nám dokonce nasadili zákaz vjezdu do trasy. Samozřejmě, že jsem tam pak vjel. A ukázalo se, že ten zákaz nerespektuje nikdo. Potkáváme jedno auto za druhým. Podle stavu rachotin všechno místní obyvatelé.

Policajti nikde, silnice v zákazu široká na 2 autobusy, nelámu si se situací hlavu a míříme si to k majáku. Naprosto nádherné místo. Stromová alej zakončená majákem. Upravené pláže v okolí. Tady být teenager kolem 18-19 let, tak mám vzpomínek až hanba. 

Jedeme dál po obvodu ostrova. Dostáváme se na samotný západní cíp, kam nás ještě silnice pustila, než se z ní stal tankodrom. Svlékám triko a začíná první letošní opalovačka, zatímco si syn hází kamínky do moře. Jsme tu sami. Tak si představuji idylku. Manželka se synem u vody, oba to zabaví. Já si fotím okolí a relaxuji. Procházím se po břehu a jen vidím jednu ještěrku za druhou, kterak se běží schovat do křoví z vyhřívaného kamení poblíž. Až se mi nechtělo pryč. Prchavá chvíle spokojenosti a radosti ze života.

Na ubytování se dostáváme kolem třetí hodiny odpoledne. Oběd, relax, výhledy z balkonu, který se táhl od obývacího pokoje až na konec ložnice, velmi pomalé chystání se na cestu zpět. Manželce se odtud nechtělo pryč.

V den odjezdu nám na rozloučenou ráno sprchlo a v polovině cesty už se opět začalo klubat slunce. Stačilo zajet do vnitrozemí dál od moře a počasí otočilo. Opět sluníčko, vedro a přijíždíme do Maďarska k Hévizu.

Kde tento blog začal, tam i skončí.

Závěr

Člověk zkouší a přichází na způsoby, jak si co nejvíc dovolené užít. Nám se to daří. Syn je z každého výletu nadšený, ještě aby ne, když v roce a půl už procestoval ČR, Itálii, Maďarsko, Bosnu a Hercegovinu, Montenegro, Slovinsko, Rakousko, Slovensko. My jsme spokojení s pocitem, že žijeme. Jediné, co to kazí, jsou nutné návraty kvůli práci nebo zkrátka povinnostem. Kdybychom měli full-remote zaměstnání, procestujeme kus světa. Roadtrip je tím pravým ořechovým způsobem trávení dovolené.

#fotografolomouc #fotografjasonb54 #adventurefotografolomouc #adventurefotografjasonb54 #topfotografolomouc #blog #cestanabalkan #balkanroadtrip