Kufr zabalený, zvážený, příruční zavazadla také nachystaná. Vše bylo v pořádku. Letět z Katowic se mi zdálo při výběru letenek nejvhodnější. Ještě jsme z tohoto malého letiště neletěli. Cesta z Olomouce do Katowic vycházela zhruba na 1,5 hodiny po dálnici. My si z toho udělali 2 hodiny zastávkou v mekáči po cestě. Maso, káva, zmrzlina, cola. Do večera jistota plného žaludku. V Polsku byla jízda po silnicích jako na houpačce. My máme v asfaltu díry. Poláci mají místo silnic vlnovku. Cesta byla jednoduchá. Stále po dálnici. Přišlo mi to až neuvěřitelné, jak snadné je tam dojet. Žádná komplikace po cestě. U letiště jsou velmi rozlehlá parkoviště. Zaparkování proběhlo pohodlně. Kamera rozpozná vaši SPZ a otevře vám bránu. Vjedete do areálu a hledáte parkovací místo. Naše parkoviště P2 bylo obrovské a hlavně plné aut. Lidé létají o sto šest. Uprostřed parkoviště je i autobusová zastávka. Nejsem si zcela jist, jestli se tam vleze autobus. Možná mikrobus nebo jiné vozidlo zajišťující odvoz lidí k terminálům. Než zaparkujete, stihnete i okouknout několik letadel, protože přes plot je hned 4-5 letadel vidět. Takové navození atmosféry. To bylo fajn. A tím chvála na katowické letiště končí.  

Je to malé letiště, nicméně nepřehledné, nelogicky uspořádané. Na letišti panoval chaos. Ve všem. A to doslova. Poláci excelují i v tomto. Dobře, takže si najdete bránu, kde má proběhnout odbavení. Aha, brána se otevře za 1,5 hodiny. Což takhle se posadit, jak je možné všude jinde ve světě? Smolík. Poláci nemají žádné sedačky k sednutí. Nikde. Nebo třeba občerstvení před odletem? Ani to. Sedáme si na zem. Během čekání se vytvořila obrovská fronta. Lidé tady dělají problémy. Jedna pasažérka odcházela od pultíku rudá jako rajče. Nikam neletěla. Vyšla před budovu a zmizela. Další pasažéři otvírali kufr a přemisťovali věci. Fronta šla kupředu velmi pomalu. Na to navázala uspěchaná kontrola příručních zavazadel. Pracovníci u pásů kontroly měli poučovat, co vše vložit do šuplíků. Nepoučovali. Nestíhali vůbec nic. Ani podávat ty prázdné šuplíky, aby do nich člověk mohl vložit věci. K jedné pracovnici přišel rozčilený muž s davem dalších lidí. Začali předbíhat všechny, kteří stáli ve frontě. Logicky se tak chaotický průběh ještě zkomplikoval. Dal jsem si věci do šuplíku a ten poslal na pás. Z nějakého nepochopitelného důvodu pracovnice šuplík po mém odchodu přes kontrolní rám vrátila zpět na pult pro prázdné šuplíky. A tak jsem tam čekal a nic a nic. Řešilo se s „velmi ochotnou“ obsluhou. Následoval úprk do letadla. Skutečně se běželo. Pokud to příště půjde, tak z Polska už letět nechci. Takové chování a chaos jsme nezažili. Polsko…

Cesta letadlem byla klasická. Malé dítě hned za námi. Kopání do sedaček, řev. Několik dalších mrňat rozesetých po letadle. Vcelku jsme napočítali 5 rodin s malými dětmi. Proboha, proč taháte tak malé děti do letadel? I k moři v létě je to blbost, ale na Island??? Sluchátka vyřešila. Naštěstí jsme měli letadlo s větším prostorem, takže bylo možné si natáhnout nohy pod sedačkou před vámi, předklonit se a položit na sklápěcí pultík. Cesta byla na můj vkus delší, ale letadlo se nerozpadlo, tudíž výhra. 

Letiště Keflavík je podobné jako na Tenerife. Perfektní uspořádání. Zcela jasné od počátku, kam máte jít, kam můžete a kam ne. Všude jasné, přehledné cedule. Kam ukazovaly, tam to bylo. Vystoupíte z letadle a hned uvidíte cedulku zavazadel se šipkou. Žádné zkoumání ničeho, hned víte co a jak. Cestou vás uvítají reklamní plochy letiště o islandských výrobcích. Fotky jsou zábavné, krásné. Zastavovali jsme se fotili si to. 

Za zmínku stojí i obrovská malba vikingských hrdinů z komixů. 

Islanďané to mají na háku. Všechno. Ono i v takové zemi musíte získat nadhled. Je to drsná zem. Typický urýpaný čecháček hnidopich by tam nepřežil. Utrápil by se, chudinka :D Vlezli jsme do obchodu, koupili si hned islandskou vodu na zahnání žízně a na cestu autem do ubytování. Poté si vyzvedli zavazadla, ukázali bar code obsluze, který je nutný při vstupu do země mít vyřízený. Následovala poslední kontrola (očkování, test, bar kód pro vstup) u východu z letiště. Vše v pořádku, odcházíte. Po celou dobu bylo zcela jasné, kam jít a co dělat. Kolem letiště je mnoho zajímavostí k focení. Přiletěli jsme večer a to není ideální doba na focení. Fotky okolo letiště byly odloženy na den odletu. 

Přiletěli jsme večer. Nafotili auto s bleskem, nastavili adresu ubytování a jelo se. Na cestě jsme potkali v pátek večer doslova pár aut a všechno to byla auta ze směru letiště. Byl i okamžik k zasmání, když jeden řidič před námi bloudil a otáčel auto. U nás k tomu pak taky došlo, když jsem přejel jeden kruháč a vyjel dřív, než bylo ukázáno. Jízda večer v neznámém prostředí vcelku rychle utekla. Kolem nás se míhaly obrovské černé siluety. Říkal jsem si, že za dne asi bude na co koukat. To jsem ještě neměl páru, co přijde, co uvidíme. 

Potkali jsme v pangejtu auto. Nějaký řidič to zapíchl, sjel s autem a bylo. Stál tam, puštěná varovná světla. To auto jsme tam viděli stát i na druhý den už bez SPZ a i poslední den cestou na letiště. A tak nám došlo, že když nemá auto člověk půjčené od velké společnosti, ale od nějaké soukromé osoby, že stačí menší závada a vaše dovolená skončila. O víkendu k vám nikdo nepřijede. Ukázalo se, že ani přes týden nebylo nikoho, kdo by auto odtáhl/odvezl. Když jsme otevřeli okno, hned byl cítit typicky islandký „smrad“. Mně to smrdělo, manželce vonělo. Horká vřídla, zápach sirovodíku, na některých místech až zhnilých vajec (a to smrdělo už nám oběma). Hvězdy vidět nebyly. Bylo zataženo. Přijeli jsme do Eyrarbakki. Jak se ukázalo, vybral jsem nejlepší možné ubytování. Strategická poloha, vybavenost apartmánu a celkově kvalitní ubytování. Říkali jsme si, proč domy okolo svítí a nemají vesměs záclony. Zjistili jsme v průběhu dovolené, že severské státy svítí v průběhu celého roku. Snaží se získat co nejvíce světla, přiblížit se dalším lidem (žádné záclony), aby eliminovali tmu a sociální distanc a tím oddálili depresivní stavy. Od druhého dne už jsem světlo před vchodem zapínal také. Žádná zpráva od ubytování o tom, abych šetřil elektřinu nepřišla. 

Ložnice, koupelna, síň, předsíň, obývací pokoj napůl s kuchyní. Místa na spaní pro 4-5 lidí. Možná i více. Otoman jsem nerozdělával. Vybavenost perfektní. Všechno bylo k dispozici. Wifi fungovala. S ničím jsme v průběhu pobytu neměli problém. O pár metrů dál od ubytování benzínka. A to není žádná nadsázka o těch pár metrů dál. Doslova hned vedle ubytování benzínka. A navíc se dalo využít slevy od společnosti, která nám půjčila auto. Málem bych zapomněl na to, že v ubytování visel neuvěřitelně vhodný obraz (mapa s popisky služeb města). Něco tak vhodného jsem ještě neviděl. Na mapě byla například zobrazena místní farma, kde si můžete zaplatit jízdu na koni po pláži. Mimo jiné.
Eyrarbakki: Odkaz na wikipedii https://en.wikipedia.org/wiki/Eyrarbakki

Článek na wiki ale není odpovídající. Je to malé městečko s bohatou historií a bohatým kulturním životem. Nejstarší kostel postavený už v 19. století. Galerie umění. Sochy. Pláž za barákem. Ale i největší věznice na Islandu. Skutečně. Na tak malé městečko a islandské obrovská koncentrace služeb a vyžití.