Cesta na Island IV. díl

Druhý výletní den, 26.10.2021

Jelikož byly předchozí dva dny velmi náročné, na dnešek bylo v plánu odpočinkové tempo, nákupy potravin, suvenýrů a jen pár atrakcí. Pohodička.

Eyrarbakki – budíček se neřešil. Když jsme se vzbudili, dali jsme si na čas. Dnešek byl v plánu jako pohodový den. Čekaly nás jen gejzíry, vodopád a nákupy. Po dvou náročných dnech bylo potřeba zvolnit, nabrat energii na další náročný den (vodopády). Kontrola varování počasí. Dnešek nic. Výborně, pohoda mohla začít. A tak jsme si pustili na YouTube Simpsonovi ke snídani, nabíjel jsem powerbanky, čistilo se oblečení, užívali jsme si pohodu. Nebyl bych to já, abych nevymyslel nějaký plán alespoň malých aktivit. To bylo na počátku poledne. Gejzíry se zdály na chvíli a jeden vodopád na závěr. Taková ochutnávka před dalším dnem, který byl zejména o vodopádech. Manželka si vyběhla za dům na pláž. Už jen tu větu psát mi zase přivádí úsměv na tvář.

Selfoss – Nejbližší město od Eyrarbakki. Zhruba 10 km. Pořád jsme si říkali, že je na Selfoss čas. Máme ho přece kousek. V plánu byla jen návštěva obchodu Bónus. Nakoupit rýži, kuřecí maso a zeleninu. Celý týden jsme Selfossem projížděli až na něj došlo úplně poslední den a to se ještě hledal čas, abychom stihli aspoň pár fotek.

Obchoďák Bónus je jen kousek od hlavní silnice. Tři odbočky a jste tam. Prostorné parkoviště. Velká budova. Otvírací doba byla od 10. nebo 11. hodiny. Teď si už přesně nevzpomenu. Přijeli jsme o něco dříve a čekali v autě. Čas jsme využili na další plánování a úpravy itineráře. Zrovna začalo pršet. Celkově počasí na Islandu je proměnlivé jako byste byli na horách nad tisícem metrů nad mořem. Možná dva tisíce. Počasí se dokáže měnit co 15 minut. Parkoviště se k otvírací době začalo velmi zlehka plnit. A tím velmi zlehka mám na mysli další 3 auta. Vstoupíte do obchodu a tak nějak první dojem jako snad v napůl opuštěném skladu. Žádná špína, to ne. Ale obrovský prostor ničeho a v něm několik regálů. Výběr zboží hodně omezený až chabý. Dost mě překvapil zeleninový „koutek“. U nás většinou běžná součást obchodu. Chlazení řeší chlaďáky. U nich ne. Ať už Bónus nebo Netto. Zelenina má speciální péči. Mimochodem. Věděli jste, že nejpěstovanější plodinou jsou na Islandu banány? Skutečně! Dává to smysl. Islanďan si najde nějaké vzřídlo horkého pramenu. Koupí trubku. Tu zavede do skleníku. Do skleníku koupí UV žárovku. Tadáá. Pěstuje a prodává tuny banánů. Mnohokrát jsme viděli skleníky plné rajčat. Ale abych se vrátil. Bónus má zeleninovou zónu kompletně oddělenou od zbytku prodejny. A v té zóně je všechno. I to, co byste do chladu nedali vy ani naše prodavačky. Napsal jsem chlad? Ha, to byl takový „chlad“, že jsem si musel zapnout zimní bundu až ke krku. Nedalo se tam vydržet. Netto chlazení řeší trubkou vyvedenou nad zeleninu. Jste otužilci? Zkuste si stoupnout pod takovou trubku, ze které jde zcela zřetelně viditelné chladicí médium. Připadáte si jako v hollywoodském filmu. Napadl mě Armageddon a scéna, kdy se dostali na vesmírnou stanici. „Nedýchej, velká zima, zmrzne plíce.“ 

Bónus jsem si označil jako český ekvivalent Co-opu. Výběr nula, kvalita nula, ale možná je to o pár korun levnější. Děkuji, nechci. Viděl jsem ale něco, co ještě v životě ne. Vůbec poprvé černou, lávovou sůl a pak dva zaměstnance, kteří spolu hráli na prodejně virtuální basketbal. Vyběhli ze zázemí prodejny plní energie. U jednoho probíhal virtuální dribling. Běželi kolem regálů, jako by hráli 2 na 2. Zaměstnanci byli očividně ve stejném týmu. Běhali kolem regálů s masem, přihrávali si neviditelný míč, zkoušeli si fintičky a jako koš si vybrali osvětlení nad oním regálem. Mocná přihrávka, výskok a jeden ze zaměstnanců vší silou praštil do osvětlení až se pořádnou chvíli kymácelo ze strany na stranu a vytvářelo efekt hororového osvětlení. Výbuch emocí u zaměstnanců, úsměvy na tvářích. Asi zápas vyhráli… Já na to hleděl, dloubal jsem do manželky ať se taky podívá. Stáli jsme tam v tom zeleninovém mrazáku a nevěřili vlastním očím. Po chvilce za zázemí vykročila postava. Zřejmě vedoucí. Ukázal na kymácející se osvětlení. Jeden ze zaměstnanců pohyb zastavil a všichni se pak otočili a jako nic odešli. Žádný křik, zvýšený hlas, kárání, pohrůžka vytýkacího dopisu, snížení mzdy… nic. A v tom obchodě byli lidi! Včetně nás. Zaměstnanci si zahráli basket mezi zákazníky. A víte vy co? Ono to nikoho nezajímalo. Nikdo ze zákazníků se nepozastavil. Jen my, češi. Protože na tohle nejsme zvyklí. Chvíli jsem stál a díval se na celé představení. Zkonstatoval jsem, že je to neuvěřitelné, zasmál se a šlo se koupit maso. 

Bezlepkové výrobky Bónus neprodává. Žádný jsme nenašli. Dobře, možná jogurt. Islandský, pravý Skyr. Vybral jsem si s kokosem. Tak hustý jogurt jsem nikdy neměl. A chutnalo to jinak než naše produkty. Bodejť, když všude okolo měli na farmách ovce a krávy. Tam se to asi řeší jinak. 

Když jsem u těch ovcí. Jejich ovce vypadají jako vikingská děcka. Rohy pomalu jako naše krávy, rouno na cáry… najděte si obrázky vikingů na Googlu a je to. Na letišti v Keflavíku je jedna vycpaná ovce za výlohou. 

Stalo se nám při cestování po jihu země, že farmářům ovce utíkali. Jednou dokonce stádo přes silnici. Většinou ale po pár kusech. Ovce anarchisti. Takhle jsme zastavili u jednoho ovčího páru. Beran stál na pozoru, zatímco se ovce pásla. Vzpomínám si, že jsem na manželku křikl ať už dál nechodí! Chápu, že je to chundelaté zvíře a tu touhu to asi pohladit, ale zatraceně jeden takový přinasraný beran a máme místo půjčeného auta na týden hromádku plechů a na ubytování se pak můžeme už jen leda dívat na telku a psát domů žádosti o úvěr, aby bylo z čeho zaplatit škodu na autě. Když se to spokojeně pase na políčku za plotkem, vypadá to roztomile. Líbezná stvoření. Dostanete se k tomu na 3 metry a máte na dosah ruky ovci zabijáka. Ovce a krávy na Islandu nehladit. Koně… jo, to je jiná 😊

Jeli jsme zrovna na gejzíry, když tu u silnice vidíme koně. Hned u ohrady u silnice. Taková příležitost se neodmítá. Ano, jistě. Všude se dočtete, jak nemáte hladit zvířata a kdesi cosi. Že na vás farmáři vyletí a bla bla bla. Zastavil jsem, nestačil ani vypnout motor a manželka už práskla dveřmi, bunda ještě neoblečená vlála na konci natažené paže v běhu a chvátala ke koním. Když se vám tohle naskytne, neváhejte. Ani omylem. Islandští koně jsou totiž extrémně kontaktní zvířata, která si pro dotyk jdou. To není otřepaná fráze z nějakého časopisu. Nesčetněkrát jsme viděli, jak mají koně položené hlavy na hřbetech dalších koňů. Stojí u sebe. Dotýkání jim dělá dobře stejně tak jako být ve skupině. Vyšel jsem z auta a s respektem se přibližoval ke koním. Žádná reakce jako u našich koní. Pomalu, obezřetně, dát jim čas, čichnout k ruce, žádné prudké pohyby. Ten islandský extrovert by mi skočil do náruče, nebýt plotku mezi ním a mnou. Nevěděl jsem, jak na tohle reagovat. Viděl jsem koně s duší psa. No a co uděláte se psem, který vás přivítá a dá vám jasně najevo, že chce podrbat? A už jsem hladil a drbal koně.

Když to viděl jeden, další přišel a hlavu mi strkal pod ruku. Na férovku probíhal nenásilný souboj, kdo bude pohlazen a kdo ostrouhá. Oběma rukama jsem je hladil, drbal. Chyběla mi třetí ruka na focení. Manželka na tom byla podobně. Jedna ruka musela zmizet pro foťák. Tohle si chcete vyfotit a připomínat v zimních večerech při prohlížení fotografií. Po chvíli začala u silnice zastavovat další a další auta. Přiznávám, že jsme dostali v jeden moment strach, jestli nepřijeli majitelé. Představa vidlí v břiše mi nepřišla sympatická, takže jsme se rozloučili a jeli na gejzíry. Ukázalo se, že to nebyli majitelé, ale další turisti chtiví kontaktu. Nevraceli jsme se. Přáli jsme to koním i lidem. Nezapomenutelný zážitek. Jeden z mnoha na Islandu, koneckonců.

Strokkur – zase taková lokalita, kterou bez popisků a cedulí projedete. Nebýt u toho obří obchoďák se suvenýry (to byl masakr a rozepíšu níže), spousta cedulí, parkoviště, tak nemáte šanci poznat, o jak prominentní lokalitu jde. Je to jak každý kus země na Islandu. Navigace vás navede neomylně. Možná už jsem to v dřívějších příspěvcích zmínil. Na Islandu nejde zabloudit. V Reykjavíku ano. Jinde ne. Zabočíte z hlavní silnice na parkoviště. Není placené. Nejspíš mají moc dobře spočítáno, kolik peněz turisté utratí za suvenýry v místním obchodě. Než se vydáte na cestu, doporučuji si vzít nákrčník a čepku. Dole na parkovišti to nepoznáte, ale když se budete chtít vydat cestou nad gejzíry, za výhledem na ně a na hory, tak vás potká velmi silný vítr.

Přejdete přechod z parkoviště směrem ke gejzírům. Hned přijdete k první informační ceduli, která vás varuje, že jste v lokaci na vlastní nebezpečí. 

Gejzíry chrlí vařící vodu, nahoře fouká tak silný vítr, že vás může smést s kopce dolů. Takové nenápadné místo a jeden adrenalin za druhým. Další info cedule už je typická. Popisující, jak gejzíry vznikly, jak vysoko dokáží vystříknout vodu, kdy byl naposledy aktivní Gejsir. Velmi zajímavá info tabule, u které byl po celou dobu naší návštěvy hlouček lidí. Na ploše nějakých 200m2 totiž nejsou jen dva nejznámější gejzíry. Kolem vyznačené trasy uvidíte mnoho menších, malých gejzírků. Některé inaktivní, jiné lehce pobublávající.

V dáli uvidíte uprostřed pole několik míst, ze kterých jde pára, a ke kterým se nedostanete. Dojdete ke gejzíru Strokkur. Že jste u něj poznáte jednoduše podle zástupu lidí kolem. Velké množství lidí značí, že se blíží čas vodní erupce. Menší hlouček značí, že už je po a lidé odchází. Zůstávají ti, kteří se neprotlačili a chtějí to vidět za 15 minut z první řady. Už jsem zmínil, abyste se pořádně oblékli? Stát na místě 15 minut se jeví jako brnkačka. Ne na Islandu na konci září. Nakonec se dostane na všechny. Vyfotíte si, co vyfotit šlo a jdete dál. Máte možnost vidět „oko“ jednoho z gejzírů opravdu detailně. Je u něj dokonce lavička. Využil jsem ji jako stupínek, abych udělal foto shora. Mnou nazvané oko gejzíru je po okrajích neuvěřitelně barevné. Skoro jako kaleidoskop. Kousek se pohnete a už hází jiné barvy a odlesky. Hnědá, zelená, modrá, červená. Kdyby mi nebyla zima, zdržel bych se a jen se díval.

Bylo jasné, že je potřeba pohyb. Zahřát se. Tak jsme vyrazili směrem nahoru na malý kopec, ze kterého je výhled na jedné straně na gejzíry a na druhé straně na několik domů pod horou.

Oni jsou islanďané opravdu zvláštní. Staví si domy pod skálami, horami, kde zcela očividně dochází k erozi a sesuvu půdy, pod vodopády nebo velmi blízko nich. Viděli jsme nespočet lokací, kde byly z hory napadané balvany a vedle toho hned barák. Na místech, kde byste si dům nepostavili. Zřejmě si jsou dost dobře vědomi, že žijí na sopečnatém ostrově s nehostinným podnebím. Asi je to pro ně už to nejmenší. Nebo nějaká forma výzvy, chlouby. Tady padají šutry, já si tady postavil barák, mám koule, jsem hrdý na vikingské kořeny. Asi tak?  

Pomalu zdoláváte kopeček za občasného zastavení se na pořízení fotky. To slovo pomalé je výstižné. Cestu lemuje provazové zábradlí. Že by ho sem dali na okrasu? To sotva. Prvních několik metrů je fajn. Jste schovaní pod kopcem. Vylezete na něj a začne foukat tak, že máte co dělat udržet rovnováhu. Běžné tempo chůze není možné. Dost vás vítr zpomalí. A ano, lidé se toho provazového zábradlí drželi. A to jsme dole u gejzírů měli celkem fajn počasí. Zimu a slabý větřík. Až přijdete na vrchol kopce, uvidíte typický výběžek, vyhlídku. Kovová konstrukce mimo půdu, pod nohama mříž, skrz kterou vidíte pod sebe. Taková ta vyhlídková klasika, aby my, kteří nesnášíme výšky, měli o zábavu postaráno. Nevím, proč je potřeba to dělat tak, aby bylo vidět pod vás a stavět to mimo půdu pod nohama. Vyhnat lidi? Tento účel zrovna na tomto místě fungoval bezchybně. Nikdo se dlouho nezdržel. Střídali jsme se tam jako na běžícím pásu. Přišla řada, nastavit na fotku, cvak a rychle pryč. Opodál byly dřevěné lavice směrem na gejzíry. Islandská obdoba amfiteátru. Krásný výhled i do dáli. Chvíli jsme se posadili a já si ze zvědavosti zapnul aplikaci Peak Finder. To je appka pro horské turisty, která vám zobrazí vrcholy včetně názvů. Výborná věc. Ne vždy úplně přesná ihned po spuštění. Je potřeba si s ní trochu pohrát, nakalibrovat a pak běží, jak má. Recenzí na Google Play se neobávejte. Psali je ti, kteří si appku nezkalibrovali a ukazovala jim pak zkreslené údaje. Po stažení údajů o současné lokaci ihned začala ukazovat veškeré okolní i vzdálené vrcholy. Bylo to perfektní dokreslení výšlapu na blízký kopec. 

Geysir - cestou dolů jsme se zastavili u Gejsiru. Sporadicky aktivního gejzíru, největšího na Islandu. Naposledy vychrlil vodu před zhruba 10 lety. Je to vskutku krásná podívaná. Na všechna ta pestrobarevná jezírka, bublající gejzírky s dominantou uprostřed, Strokkurem. Vstup do oblasti gejzírů je jasně označen na vlastní nebezpečí. Není divu. Erupce vodních proudů jsou nepředvídatelné. Můžete vidět jen neslané, nemastné vybublání nebo i pořádný výtrysk. Nejste nijak extrémně vysoko, přesto se dočáte velmi silného větru. No a ten by mohl vařící vodu velice snadno fouknout na kteréhokoliv návštěvníka. Kolem gejzírů jsou sice ochranné pásky, za které se nesmí vkročit, ale turisti jsou všelijací. Děláme nespočet fotek všech s teplotou vody 80-110°C a pomalu jdeme směrem k parkovišti.

Řeknete si, že všude nebude o suvenýry nouze. Vždyť Island žije z turismu (a rybolovu). Přece kdekoliv v Evropě ať jedete kamkoliv na jih, čeká vás záplava suvenýrů. Ha-há, tohle je Island. Viděli jsme suvenýry na letišti a tady v souvenir shopu. Tečka. Nic víc. Bylo jasné, že musíme udělat nákup suvenýrů tady. Na letišti nemusí být čas nebo se nám nemusí líbit. Musíme příležitosti využít. A navíc jsme hledali i záchody. Vstoupili jsme dovnitř a okamžitě jsme si připadali jako v nějakém luxusním obchodě v Aspenu. Hned u dveří výrobky z místních surovin (islandské svetry, ponožky, čepice atd.). Dřevěné regály, komody, prodejní pulty z masivu, obrovské prosklené tabule nad vámi. Celá budova byla koncipovaná jako dřevěná, luxusní horská chata. Bylo to neuvěřitelné. Říkali jsme si, kam jsme vlezli. To je nějaký VIP vchod pro miliardáře? Ne, běžný vstup pro všechny turisty. Ale připadáte si jako smetánka. Procházíte dál obchodem a už vidíte jeden suvenýr za druhým. Tolik pohromadě jsem nikdy v životě jinde neviděl. Španělsko, Itálie, Chorvatsko, Francie, Polsko atd. Nikde jinde. Uvnitř, teď už zcela pochopitelně, toalety. Zkrátím to. Za suvenýry jsme nechali 4.500,- Kč. Dvě tašky plné. Bláhovost a zbytečná útrata? Pfff, si tam zaleťte, projděte obchod a pak dejte z parkoviště vědět, jak jste dopadli. Aby ta suma nebyla 2x větší. Mimochodem hned vedle suvenýrů je i kavárna. Mají rozum. Nakoupíte a chcete to završit zákuskem, zapít. Necháte tam prachy, ale odcházíte spokojení. Byli jsme i my. Teda ne hned. Po východu z budovy říkám, kolik nás suvenýry stály. Chvíli jsme se zarazili. Ale dojdete k autu a okamžitě naskočí: „A kde jinde je koupit? Bylo by to snad na letišti levnější? Byly by vůbec nějaké pěkné? Tady bych vykoupil komplet celý obchod.“ Máme, co jsme chtěli a vzhůru na vodopád.

Gullfoss – od gejzírů není daleko. Parkoviště je vcelku malé. Nedostatek míst pro osobní auta. Což jsem moc nepochopil. Taková lokalita a jen pár míst pro auta? Důvod mi došel až nahoře, když jsme se vydali k budovám nad vodopádem. Tam bylo centrální, placené parkoviště pro osobní auta. Dole, kde jsme stáli my bylo neplacené pro pár vozidel a hlavně pro autobusy. Zaparkoval jsem na místo pro mikrobusy. Okamžitě nás následovali další návštěvníci. Na všech dovolených působíme jako vábiči dalších turistů. Kamkoliv přijedeme a nikdo není, jsme naučení co nejrychleji udělat fotky a využít situace, protože víme, že za 5 minut max přijede zájezd. A taky ano. Vždycky to tak je. Po zaparkování jsem ale začal ohřívat jídlo Adventure Menu. Venku zrovna zuřila dešťová smršť a rozhodl jsem se, že si při té příležitosti dáme jídlo. Na každé dovolené se nám podaří vytřískat z lokalit a každého dne maximum. Musím uznat, že jíst na zadních sedačkách auta u vodopádu vepřové na kmíně s bramborem (takové typicky české jídlo), na Islandu, za bubnování deště do karoserie a pohupování auta jako houpačky díky větru, bylo naprosto famózním zážitkem. Lepší než 5 hvězdičková restaurace. A s výhledem na vodopád. A zpovykané turisty snažící se všechno kolem sebe vyfotit mobilem, aby za 2 minuty utíkali totálně mokří zpátky do auta. Dojedli jsme po 40 minutách (15 minut ohřev jídla) a zatím se vypršelo. Líp už to nešlo. Díky, Islande. Nastavil jsem akční kameru Osmo action (nemělo význam u vodopádu vytahovat mobil, když vím, že není voděodolný) a vyrazili jsme. Fotky pravda akční kamera bez slunečného počasí neumí takové jako bezzrcadlovka nebo fotomobil Huawei P30 Pro, kterým s manželkou fotíme, zbyly tak vzpomínky na místo lepší, než jaké zachytila akční kamera fotky. Gulfoss vám doporučuji také před návštěvou hlavních vodopádů. Byl to brilantní krok, který se povedl. Ochutnávka a příprava na monstra. Začalo to Uridafossem. Nejmenší vodopád. Pokračovalo Gulfossem a to nejlepší má přijít zítra.

Okolí Gulfossu jsme prošli. Prohlédli si i horní parkoviště a obchody s turistickým oblečením (zavřené), udělali několik fotek s horami v pozadí, nasedli do auta a jeli směrem Selfoss. Cítil jsem se prochladlý a zatoužil jsem po mentolových bonbonech. Do Selfossu jsme měli dojet kolem 9. hodiny večer. V té době je naprostá většina obchodů zavřená. Zbýval obchod Netto. A tak jsme objevili perlu v moři. Skvělý obchod. Zavíračka hluboko v noci, bezlepkové potraviny, dokonce bezlepková zmrzlina, čipsy, středoevropanovi známé značky výrobků, ideál. Den byl završen. Vzhůru do Eyrarbakki, apartmán u oceánu. No a stejně jsme procestovali zase celý den.

Polární záře – Protože jsme nebyli až tak unavení a chtěl jsem zjistit, jestli přece jen nepůjde polární záře vidět, začal jsem hledat mapu Islandu s výskytem polární záře. Island nezklamal a taková mapa existuje. Předpovídá, jaká je šance k vidění aurory a kde. To byl první krok. Pozitivní zprávou hned bylo to, že nad Eyrarbakki měla být zpozorovatelná dnešní a zítřejší den. To se také potvrdilo. Připravil jsem na focení polární záře bezzrcadlovku. Druhý krok. Pouhým okem byla sotva viditelná. Spíše to byl takový opar. Na konci září totiž teprve začíná být lehce pozorovatelná. Je potřeba změnit ISO, dobu pořízení snímku, vzít stativ atd. Na internetu najdete spousty návodů a článků. Obléct se a vyrazit ven na lov záře. Krok třetí. Venku jsme pobyli 2 hodiny. Byli jsme promrzlí, ale fotky polární záře máme a dokonce i společné foto s aurorou nad hlavami. Završení dnešního dne nemohlo být lepší.

Zajímavost:

Tolik aut s jedním svítícím světlem jsem za celý život dohromady nikdy neviděl jako po týdnu na Islandu. Jedno vedle druhého svítilo jen jedním světlem. Protože jsou všude farmy a městečka od sebe daleko, autoopraven asi není mnoho. Anebo se čeká na objednávku žárovek do světel? Těžko říct. Hlavně na to myslete. Na Islandu jsme na cestách nepotkali ani jednu motorku (vzhledem k počasí v září by to stejně ani nešlo). Když proti vám svítí jedno světlo, je to auto. 

#PeakFinder #app #island #blog #AdventureMenu #cestovani