Třetí výletní den, 27.10.2021
Den vodopádů, trosek letadla DC3 a západu slunce na pláži s černým pískem. Ráno zatím žádné varování o počasí nepřišlo, což se poté ukázalo jako vtipné, protože jsme měli celý den naprosto nádherné počasí oproti předešlým dnům a přitom, jak jsem zjistil odpoledne, na západě a severu země zuřilo počasí. Přišlo varování, aby tam nikdo necestoval a těm, co už tam byli, aby změnili plány.
Probudili jsme se s pocitem chladu po promrzlém večeru na lovu polární záře. Naštěstí jsem našel v Nettu balík zdravotních bonbonů, které se pod jinou značkou prodávají i u nás. Med, eukalyptus, citron, žlutý bonbon. Princip stejný. Účinek bezkonkurenční. A hlavně i po tom, co přinesl dnešní den. Pochopitelně nesměla chybět ani termoska s horkým čajem. Koupili jsme sice dražší, ale o to skutečně lepší termosku ve Sportisimu. Čaj byl horký i po celém dnu ježdění po vodopádech a dalších místech. Ještě večer jsme čaj foukali. Neocenitelná pomůcka pro „polárníky“, za které se po Islandu budete považovat. S úsměvem, ale i tak. Jejich podmínky u nás nezažijete.
Gljufrabui – tajemný jako hrad v Karpatech, schovaný vodopád. Z dálky je vidět pouze jeho nejvýše položená část. Vidíte, že někam do skály teče voda. Nic víc. Přirozená zvědavost zavelela, že chci zjistit, kam ta voda teče. Zatímco všichni výletníci byli u hlavního vodopádu, my jeli k tajemnému vodopádu. Parkoviště provizorní. Spíše uzpůsobená cesta na poli pro zvědavce jako jsme byli my. Pár aut kolem nás. Nemělo cenu brát bezzrcadlovku. Akční kamera byla jedinou možností. Po celou dobu pobytu jsme na sobě měli softshellové, nepromokavé kalhoty, nepromokavé zimní bundy s vodním sloupcem 20000 a další nezbytnou hiking výbavu, která dnes podstoupí test ohn... vodou. Od cesty směrem ke skalám jdete kolem několika domů. Zaujala mě budova, u které byla hadice s kohoutkem. Zvířata nikde. Ani v širokém okolí. K čemu taková hadice, vývod vody na samotném okraji budovy? Jdeme dál. Tráva pod nohama nám zářila. Plná vody, a přesto byla stébla tak jemná. Ujdete nějakých 70 metrů a jste před skálou. U jednoho místa skály se tvoří hlouček fotografů s tripody a elektronikou namířenou do specifického místa. Jasná známka toho, že ta voda nemizí do skály. Dosud krocená zvědavost dostala impuls k povolení uzdy. Přidáváme na kroku. Najednou spatřujeme díru ve skále a úzkou cestičku mezi kameny. Okamžitě mi to vytvořilo úsměv na tváři. Uvnitř bude určitě vodopád. Přeskákal jsem kameny v řece, který vodopád vytvářel a zmizel manželce z dohledu. Ač to není příjemné psát, nechal jsem ji, kde byla a hnal se za zjištěním, jak to je. Je tam vodopád? Není? Jak to tam vypadá?
Jestli nemáte omezení pohybu, zvládnete držet balanc, přeskáčete po kamenech říčku, dostanete se jako já k místu, kdy vám výhled zakrývá kus velkého šutru. Obejdete ho a stejně jako já, ne-li víc, vzápětí vybuchnete radostí. Smál jsem se a natěšeně mával na ženu, aby přidala. To prostě musí vidět! Byl jsem celý bez sebe. Dokonalé překvapení. 10 metrů od vás dopadá přímo na zem vodopád. Všude chrstá voda, ale to nás ani několik dalších turistů nezajímalo. Hned pod vodopádem je i obří šutr, na který si můžete vylézt a vyfotit se s vodopádem v pozadí.
Špičková lokace! Voda z vodopádu na vás pochopitelně dopadá. Byli tam tací, kteří si na vodopád vyrazili v riflích. Tak upřímnou soustrast… Bundy s vodním sloupcem 20000 sice nápor vody vydržely, ale softshellové kalhoty byly durch promočené. Boty dostaly zabrat také. Vlastně všechno. Vytahovat mobil nemělo cenu. Bylo by to jako ho hodit do umyvadla s vodou. Stál jsem tam, chodil okolo a obdivoval tu nádheru. Slovy velmi těžko popsatelný zážitek. Tento vodopád byl mezi mými TOP 3 nejlepšími zážitky Islandu. Sopka, tento vodopád a pak ledovcové jezero/ledovec. Dechberoucí kombinace. Pokud vás Island nedojme za celou dobu vašeho pobytu do slz aspoň jednou, zřejmě nemáte slzné kanálky nebo máte emoční poruchu. Z tohoto místa se mi nechtělo, vydržel bych tam v nepromokavém oblečení jen tak stát a zírat na tu neuvěřitelnou nádheru pořád, ale věděl jsem, že musíme jít. Měli jsme před sebou naplánovaný náročný den.
Vyšli jsme ven z jeskyně a ani jsem se neohlédnul. Bylo by bez diskuzí, že by se tam šlo znovu. Slunce vylézalo. Příroda dostala okamžitě zcela jiný ráz. Doteď jsme měli pochmurno. Pod mrakem, déšť, vítr. Dnes se dělalo nádherně a už to tak vydrželo až do večera. Nemělo význam sedat do auta. Seljalandsfoss je nějakých 100 metrů odsud. Třeba aspoň trochu uschneme po cestě. Jdeme pěšky po cestičce v poli.
Seljalandsfoss – pokud jste někdy viděli fotky Islandu, viděli jste na 100% i fotku tohoto vodopádu. Je to nejznámější vodopád Islandu vůbec. Nejikoničtější. Pak hned Skógafoss, ale s nutnou dávkou rezervy. Jdeme pomalu k němu celí promočení. Z dálky telegrafuje svoji přítomnost. Při cestě zpět na konci dne jsme si všimli, že je v noci i nasvícený pro noční turisty.
Dlouho před samotným zakoupením letenek jsem vídal videa islandského vodopádu Seljalansfoss na YouTube, když jsem si prohlížel různé lokace s vodopády. Začalo to českými vodopády, pokračovalo slovenskými a jak tak sledujete jedno, druhé a třetí video, najednou sledujete videa už 2 hodiny a ani vám to nepřijde. Mezi nimi tenhle vodopád byl a vcelku dominoval. Jednak svým působivým vzhledem, výškou pádu vody a také tím, že můžete kolem vodopádu procházet kolem dokola. Dokonce se můžete dostat i pod něj. Pod vodopádem je jezero. Kam z něj voda teče jsem nezkoumal. Měl jsem plné oči vodopádu a ruce s focením a nahráváním videí. Na konci září rozhodně nejsou podmínky k vykoupání kdekoliv mimo termální prameny (hot tuby) a navíc nemám informace o tom, zda to vůbec je na tomto místě povolené.
Vydali jsme se nejdříve cestou po schodech. Potřebovali jsme se zahřát. Dostali jsme se k vodopádu zleva. Navíc tato levá část byla méně zalidněná. Dostanete se na vyhlídkové místo a jen tak stojíte s upřeným pohledem na vodopád. Nemáte slova. Díváte se tu nádheru, a i když děláte fotky, tak ten přístroj nemá šanci zachytit to, co vidíte vlastníma očima. Tu husí kůži, že tady jste, díváte se na to. Najednou je vám fuk, že jste promočení. Je jedno, že zafouká vítr a slunce svítí všude okolo, protože paprsky blokuje skála kolem vodopádu, díky které je zasunut do skály. Kombinace vodopádu a krásného počasí je nepopsatelná. Manželka se vydává na pravou stranu a já pokračuji dál vlevo. Vlevo je kamenitý sráz. Jsem zkušený horal, poradím si se sestupem po mokrých kamenech jako kamzík. Manželka volí bezpečnou cestu. Máme v plánu se setkat uprostřed za vodopádem. Najdeme se snadno. Mám velmi výraznou barvu bundy a stejně tak i žena. Nelze přehlédnout. Našli bychom se i ve tmě. Slézám po kamenech stylem akčního hrdiny v hollywoodských filmech. Jednak jsem plný vzrušení z vodopádu a pak už jsem potřeboval trochu aktivního pohybu a ne jen turistické procházky. V neposlední řadě chci dělat fotky a videa, než dojde na setkání, protože mi bylo jasné, že manželka bude chtít jen selfie a těch už máme tolik, že začínám být alergický na tuhle aktivitu.
Slézám po kamenech blíže k vodopádu. Tato cesta se jeví dalším turistům jako riskantní, nikomu se nemusím vyhýbat a užívám si pohyb. Jakmile jsem úplně dole, hned cítím kapky vodopádu na obličeji. Takové příjemné osvěžení číslo 2. Dělám fotky. Spoustu fotek. Je mi jasné, že bude potřeba fotky následně probrat a dost jich bude nepoužitelných díky kapkám na čočce akční kamery. To se i potvrdilo. Čím blíže vodnímu toku jste a jezírku pod ním, tím více mokří budete. Pochopitelně jsem šel až úplně k jezeru. Neletím na Island proto, abych stál někde opatrně opodál. Otřete čočku od vody, rychle zamířit, cvak a kamera je mokrá. Je nutné postup opakovat. Jenže po třech takových osušeních čočky už máte mokré vnitřky rukávů. Vytahuju kapesník z kalhot. Mokrý. Ruce mokré, všechno mokré. Jak to osušit ať můžu fotit a nahrávat? Nezbývá než vytáhnout vnitřní vrstvu merina, která byla doteď suchá a znamenala jedinou izolační vrstvu zadržující trochu tepla. Sbohem suché prádlo, fotky a videa mají přednost.
Vznikla neuvěřitelná videa a povedené fotky. Tohle místo je skutečně úžasné. Akční kamera při dostatku světla fotí skvěle. Až jsem si potom říkal, že to fotí skoro jako mobil. Akorát s výhodami, že s tímhle můžete i do vody a dělat další psí kusy, které běžně mobily nesnáší moc dobře. Mobil jsem ani nevytahoval. Pod vodopádem a kolem něj je mokro. Píšu to s úsměvem, jelikož se našli turisti, kteří asi čekali něco jiného. Většina lidí byla vybavena správně, na Island. Viděli jsme naštěstí jen pár výjimek v riflích. No každému to při pohledu na takové bylo jasné, že zabloudili.
Cestou od vodopádů jsme opět šli přes zatravněnou louku. Ale jak jsme byli mokří, na boty se začala lepit hlína. Došli jsme až téměř k autu, kde byla ta dříve zmíněná budova a hned jsem chápal, k čemu tam je hadice a kohoutek na vodu. Okamžitě jsem hadici rozmotal a kohoutek otevřel. Perfektně jsme si boty umyli od bláta i s kalhotami. Mokří jsme už byli, ta nějaká vlhkost navíc byla zanedbatelná. Doběhli jsme do auta a ihned jsem pustil větráky na nejvyšší teplotu a na nohy. Vyhřívání volantu, sedaček předních i zadních. Bundy jsme hodili na zadní sedačky, aby vyschly. My uschneme po cestě. Motor se zahřál během chvíle, teplý proud z ventilátorů na boty a kalhoty po kolena se více než hodil. Nalili jsme si z termosky čaj a bylo. Absolvoval bych to klidně znovu. I přes prochladnutí. Do pusy medicínský bonbon a jelo se na další zastávku.
Skógafoss – před příjezdem ke Skógafossu jsme několikrát zastavovali kvůli vyběhnutí z auta (udělání fotek anebo návštěvě turfů). Lokace mezi „double S“ (jak jsem dva nejznámější vodopády na Islandu pojmenoval) byla plná uměle vytvořených jeskyní. Zřejmě nějaký nadšenec, protože podobnou lokaci jsme jinde neviděli. Opravdu jen toto místo bylo prošpikováno jeskyněmi lidského původu. Někde byla i cedule s historií, možná i důvodem, ale doteď jsem se nedostal k přečtení všech informačních cedulí. Fotili jsme všechny. Všechny byly zajímavé. To si nechám na dlouhé zimní večery až dopíšu všechny články o cestě a pobytu na Islandu.
Skógafoss je druhým místem, které jsme navštívili, kde fungovaly bezplatné toalety. A čtvrtým místem z celého Jižního Islandu, kde toalety byly (Modrá laguna, Skógafoss, Pláž s černým pískem, Souvenir shop u gejzírů). Na jiných turisticky atraktivních místech toalety nejsou. Islanďané dávají jasně najevo ať si to uděláte kde chcete, ale oni k tomu žumpy stavět nebudou. Chce se vám? Jeďte autem aspoň 2 hodiny směrem k nějaké zalidněné oblasti.
Parkoviště Skógafossu je velké. Štěrkové, ale velké. Tady bylo plno. Nebylo divu. Nádherné počasí, slunce se stáčelo přímo proti vodopádu a tvořila se duha. Podíval jsem na oblohu a polohu slunce. Teprve bylo v začátku své cesty. Mraky nikde. Bylo jedno a zároveň jediné jasné, správné řešení. Jít nejdříve nahoru nad vodopád a zbyde spousta času na focení duhy s vodopádem v pozadí i po návratu dolů. Vyrazili jsme. Stoupání po schodech je asi na 50 metrů. Jsme trénovaní z horských výšlapů, nedělalo nám to potíže, ale zadýcháte se u vrcholu i tak. Doslova vás schody zavedou nad vodopád. Najednou se před vámi rozprostře krajina a zjistíte, že se nad vodopádem ukrývá turistická trasa. Hurá na hiking! Jistě, povinná fotka nad vodopádem nesměla chybět, ale hned jdeme směrem do vnitrozemí. Trasa je to dost dlouhá a byla to paráda. Po cestě uvidíte ještě mnoho menších vodopádů. Všude jsou cedule s názvy a popisky. Bylo to krásné. V pozadí opět hory, vedle vás tekoucí řeka s mnoha malými vodopády a víte, že na závěr cesty čeká třešnička na dortu. Až na samotný konec trasy jsme nedošli. S takovým hikem jsme nepočítali a dostali jsme v průběhu hlad. Ve ¾ trasy jsme se nuceně otočili. Jednak hlad, pak touha vyfotit vodopád s duhou a za třetí časový plán dnešního dne. Sejdete dolů a opět se kocháte. Dokonce s bonusem. Vodopád s duhou.
Bez sebemenšího zaváhání jsem se vydal co nejblíže vodopádu to šlo. Byl jsem sám. Co se množství vody týče, tohle by mě semlelo, postavit se pod něj. A krom toho byly všude varovné cedule ať k tomu blázni jako já nechodí. Dobrá, dobrá… Šel jsem co nejblíž tak, aby to bylo bezpečné. Trocha vody už mě nedokázala rozhodit. Přežili jsme koupel a uschli jsme, tohle je skutečný dezert na konec. Pod vodopádem přestalo foukat. Slunce nás hřálo do zad. Odsud se nechtělo pro změnu manželce. Šel jsem do auta ohřívat jídlo na oběd a manželku nechal ještě chvíli u vodopádu. V autě jsme zahájili hostinu a mezitím jsem počítal trasu a čas. Původně dnes v plánu nebyl, ale musíme využít bezchybného počasí k tomu, abychom viděli vrak letadla DC3. Opouštíme parkoviště směrem k dalšímu dobrodružství.
DC3 Plane wreck – Navigace hlásí, jste na místě. Sjedete z hlavní silnice na kus vyprahlé země. Je to hned u silnice. Neminete. Široko daleko nic neroste. Pustina. Navigace hlásí, že se vrak nachází zhruba 2,5 kilometru od naší pozice. Mapy.cz by měly aktualizovat své mapové podklady, protože to bylo 4,5 kilometru! Plac vypadá jako přes kopírák upoutávka na herní sérii Fallout. Cedule, kde jste, parkoviště a chybí už jen rad škorpióni a dvojhlavé krávy. Na počátku trasy nesměly chybět fotky. Dělal jsem u naučné tabule živé havarující letadlo.
To mi ještě bylo do smíchu. Na ceduli stálo, že si lze zaplatit cestu k vraku na čtyřkolkách. Důrazně doporučuji si to zajistit předem a zaplatit.
Vzali jsem si plnou výbavu. Já na záda batoh. Setkali jsme se s něčím, co nás za celý pobyt na ostrově nepotkalo. Totální bezvětří a vedro. Po celou dobu pochodu. Šílený teplotní výkyv. Bylo to zcela nepochopitelné. Snad až magické a okamžitě mě napadaly příběhy o tom, jak se letadlo dostalo nad „islandský trojúhelník“, havarovalo, večer se zpod vraku vyhrabávají zombíci atd. Vysvlékal jsem jednu vrstvu za druhou. Nakonec jsem šel jen v triku. A přitom přišla v průběhu odpoledne varovná SMS, že nad Reykjavíkem (hodinu cesty autem od našeho ubytování) směrem na Húsavík na severu země zuří vítr, sníh. Celý západ a severozápad byl ochromen. Už jsem se zmiňoval, že je Island zemí extrémů? Asi 10x? No tak je to tady znovu, protože je to pravda a je potřeba s tím počítat. Cesta k vraku letadla se zdála nekonečná. Jdete neustále rovně přímo vpřed, ale nevidíte nic před sebou. To i pověstná poušť je zábavnější, protože má aspoň duny a reliéf se zvedá a klesá. Kdykoliv jsem si potřeboval dodat motivace, za námi byly krásné, zasněžené vrcholky hor. Otáčel jsem se často. Ujít 4,5 kilometru pěšky není žádný problém. Ujít to na šutrech, po ranní koupeli, po teplotním šoku… Jiný příběh. Potkali jsme po cestě paní s hůlkou. Vzdala to a dobře udělala. Nedopadlo by to nejspíš dobře. Trasa to nebyla lehká ani pro nás.
Kdyby nebylo vedro a bezvětří, trasu bychom neabsolvovali. Zase nám to dokonale vyšlo. V bývalém zaměstnání jsem často slýchal: „Dovolená na 3 dny? To si nemůžete odpočinout a nic se nestihne“. Když je to běžný člověk z davu, asi ano. Jenže to my nejsme a nikdy nebudeme. Vytřískáme z každého dne volna vždy maximum. A za jedno odpoledne máme příhod a zážitků na rozdávání. Proto nám vždy stačila dovolená na 3 dny. Uděláme z těch tří dnů zážitkově týden až dva. Tento den byl jen dalším příkladem potvrzujícím pravidlo.
Vrak letadla jsme konečně zahlédli. Jsme blízko. Kolem vraku byly hloučky turistů. Většina odpočívala po náročné trase. Dávali si svačiny, dělali jídlo a pár lidí bylo okolo vraku a pózovalo. Jeden turista startoval dron. Neměli jsme čas na blbiny, a přece jen vrak letadla byl do počtu, takže byl okamžitý nástup na focení a otáčeli jsme se směrem na parkoviště.
Odfoceno, pryč. Místo nemělo co nabídnout. Dobře, vrak letadla, ale to je asi pro nějaké letecké nadšence. Kus plechu na pobřeží. Cesta zpět byla opravdu úmorná. Udělalo se mi zle. Změna tlaku či co. Dával jsem si pytlík s hořčíkem. Zastavoval jsem častěji a častěji. Něco takového z hor neznám. Doteď nevěřím tomu, jak náročné bylo jít po rovině. Došli jsme do auta a bylo dobře. Pustil jsem si další písničku z playlistu vytvořeného speciálně pro Island, zaklapl dveře auta, dali jsme si večeři a zbývala nám v dnešním programu perlička. Západ slunce na pláži s černým pískem. Dokonalé načasování.
Reynisfjara Beach – pláž s černým pískem. Už si pomalu zvykáme, že to nejkrásnější můžete lehce minout. Projíždíte neslaným, nemastným prostředím. Polorozpadlé budovy na opuštěných farmách. Slunce se chystá k západu a najednou se vyloupne z ničeho nic hypermoderní budova kavárny, parkoviště a pověstná pláž se smrtícími vlnami. Pomalu si chystám věci, ještě nejsem ani oblečený a manželka už v trapu někde na pláži 200 metrů od auta. Jak jinak.
Pořádně se oblékám. Je mi zima. Beru i bezzrcadlovku. Tohle bude stát za to. Nesmí chybět velmi zajímavá info tabule, kterou si se zájmem čtu celou. Tato pláž je sice nádherná, ale oceán je tu pověstný zabijáckými vlnami. Na tabuli jsou zaznamenány oběti vln u této pláže. Nenechte se mýlit. Vlny se nezdají vysoké, ale infografika na tabuli přesně ukazuje, čím a jak jsou zrádné. Po kolena dobrý. Nad pás a je po vás.
K tomu velmi silné a zrádné spodní proudy. Tady dovolenou koupačkou trávit nechcete. Velmi pomalu se blížím podél útesů k pláži a najednou to vidím. Jako bych byl zase na Tenerife. Lávový, tmavě černý, jemňoučký písek. Vlevo přírodní úkaz vypadající jako skály z Her o Trůny.
Mimochodem se na Islandu Hry o Trůny také natáčely, ale netuším, jestli to bylo přímo tady. Schválně si musím pustit poslední dvě série a zjistit to. Před vámi oceán.
Vpravo od vás útesy v oceánu a Dyrhólaey s majákem.
Okamžitě se otáčím a vracím se do auta pro tripod. Udělám časosběrné video západu slunce na pláži. Manželka si pobíhá po pláži a kochá se. Já na infotabuli instaluji tripod. Západ slunce bude můj. Začínám nahrávat. Škoda, že jsem nestačil nastavit foťák. Než bych to našel, ještě nejsme úplní kamarádi, bylo by po západu. Vkládám do tripodu mobil a zapínám časosběr. Přede mnou dechberoucí západ slunce a za mnou se na svahu útesu pasou ovce. Pomalu klesající slunce svah barví od žluté přes sytě oranžovou až do ruda.
Nevěděl jsem, kam se dívat dřív. Před sebe? Za sebe? Otáčel jsem se jako na točně. Kolem mě proudily davy turistů a zaznamenal jsem mnohokrát všeprozrazující pohledy na tripod typu „Sakra, proč mě to nenapadlo?“. Smolík, pomyslel jsem si, a vykouzlilo mi to na tváři smajlík. Ano, škodolibost jsem nikdy nezapíral. Zatímco já dělal video západu slunce, žena fotila a fotila. Pobíhala po pláži, užívala si zvuky oceánu. Nechal jsem ji ať si to užívá. Na tohle se strašně těšila. A i na dovolené jsou chvíle, kdy si musíte dát pauzu na vlastní prožitky. Stačí přitom málo. 20 minut a máte v hlavě čisto a srovnáno jako už dlouho ne.
Krátké zastavení na takových místech dokáže změnit ledacos. Slunce zapadlo za útesy v dáli. Začal problikávat maják. Sbalil jsem si věci a zamával na drahou polovičku, že je čas odjet. Stmívalo se velmi rychle. Při odjezdu z parkoviště byly vidět v dálce světlomety aut sjíždějících od majáku z útesu, kam zapadlo slunce, Dyrhólaey. Bylo to až romantické. Maják problikával. Oceán za námi. Jedeme „domů“, do ubytování. Lepší zakončení dne nemohlo být.
Eyrarbakki – po příjezdu byla vidět bezoblačná obloha. Island patří mezi země, kde je téměř nebo zcela (mimo Keflavík a Reykjavík) nulový světelný smog. Šli jsme ven. Dělat fotky oblohy a lovit zase auroru. Bylo oboje. Tolik hvězd jsem nikdy předtím v životě na obloze neviděl. A neuvidím, jelikož Island je zážitkem jedenkrát za život. Okamžitě si připadáte menší než mikroskopické zrnko prachu. S foťákem v ruce. Tolik hvězd. A jedna zrovna padala...
#island #blog #cestovani #jasonb54
