Cesta na Island VII. díl

29.10.2021

Včera chodily výstražné SMS ohledně blizardu na západě. Dnes do toho jedeme. Cesta nám potrvá 4 hodiny. Bude to stačit na odfouknutí blizardu někam jinam?

Opustili jsme Adventure hotel Hof a vydali se na cestu zpět. Ještě pár fotek z Hofu. Ono je to skutečně historicky zajímavé místo. 

Odpočinkový den za volantem. Skoro. Po cestě jsem totiž objevil Národní park Vatnajökull a v něm vodopád. Pak drobné překvapení na odpoledne. Směr nastaven.

Vatnajökull národní park – už bez sebemenšího překvapení zahnete zcela nepatrnou odbočkou doprava a najednou turistické centrum, závory a cedule, že vjíždíte do oblasti Národního parku a parkování je zpoplatněno. Platím parkovné a směle vjíždíme. Podle navigace parkuji až vzadu, kde stojí mimo centrální parkoviště další 4 auta. Díváme se směrem, kterým by měl být vodopád a tohle vypadá na slušný hike. Vedle nás zastavuje auto a lámanou angličtinou řidič vyzvídá, jak je to tady s placením. Pokouším se vysvětlit placení přes aplikaci, ale vzhledem k věku se asi rada neuchytila. Zeptal se pak, jestli není poblíž nějaké infocentrum. Islanďané počítali i s tímto a ukázal jsem mu směr pro starší, kteří si až tak nerozumí s placením formou aplikace v mobilu. K infocentru.

Před stezkou je cesta „zablokovaná“ nataženým špagátem s nápisem zákaz vstupu. No… přeskočili jsme ho a šlo se. Beztak tam ten špagát byl kvůli tomu, že ho někdo zapomněl sundat. Po cestě jsme potkali mnoho skupin turistů, kteří šli směrem dolů i dychtivě spěchali nahoru. Zadýcháte se. Tady ano. Stoupání je znát. Příroda okolo vás už je veselejší. Dokonce stromy!

Po návratu do Evropy jsem zjistil, jak obrovský vliv na krajinu a váš pocit mají stromy kolem. Doteď jsem za ně rád. Říká se, že neoceníte něco, dokud to neztratíte. Tady to platí stonásobně.

Kontroluji mapu a říkám ženě nepříjemnou informaci. Vodopád je na 2 hodiny chůze. Tam pobydeme 30 minut na fotky a obdiv a další 2 hodiny zpět. To jsou 4,5 hodiny. 4 hodiny cesta. Tohle si nemůžeme dovolit. Nestíháme. Navíc jsem chtěl odpoledne ještě stihnout drobné překvapení. Jízdu na koních. Objednal jsem to už včera večer. Zítra nás čeká celý den v Reykjavíku. Je mi líto, ale vodopád dnes nebude. Musíme jet. Manželka sice zklamaná, ale logické vysvětlení situace zabírá spolehlivě. Vracíme se ze zhruba poloviny cesty a nasedáme do auta.

Pokud budete mít v plánu projít Národní park, je to na celý den. I kdybyste chtěli vidět jen to nej, stejně to zabere celý den. Nemá cenu tu trasu běžet ani jinak uspěchávat. Je to stejné prostředí jako na horách. Tam taky nic neuspěcháte.

Stejnou cestou, jakou jsme přijeli na východ, odjíždíme zpět na západ země. Z pěkného počasí do zbytků po blizardu. Počasí se mění a vjíždíme do zlověstných mračen.

Selfoss – Přece jen jsme to zvládli a zastavili se tu na pár fotek. Ono je to také zajímavé místo. Kolem teče široká a divoká řeka. Hned u břehu je pěkný bílý kostel. V pozadí hora. Bylo a je co fotit. Zdržujeme se nicméně krátce. Při výjezdu z města to ještě vypadá nevesele. Zajíždím do satelitu na okraji města. Ukázat manželce architekturu, a aby mohla nahlédnout do oken bez záclon, což se jí tady dost líbilo. V autě silný vítr a mnoho mračen až tak nevadí. Sníh žádný. Ten nás čeká zítra. Nebudu předbíhat.

Píšu na farmu, jestli platí projížďka na koních i za špatného počasí. Odpovídají, že se za 2,5 – 3,5 hodiny může ledacos změnit. Vůbec se nedivím. To bych ani nemohl o Islandu uvažovat jako o místě na dovolenou. Každopádně s termínem projížďky počítají, jak bylo domluveno. Zastavuji u dveří ubytování. Rychle vynosit věci z auta do apartmánu, zabouchnout dveře před nevlídným počasím venku a oblečení dáváme na radiátor ať je připravené na projížďku.

Dívali jsme se z okna na to, co probíhá venku. Měl jsem obavy z toho, aby na koně došlo. Jak to asi muselo vypadat včera, kdy byly projevy blizardu nejsilnější? Pustil jsem opět YouTube na televizi, dali jsme si oběd, odpočinuli si a začalo chystání na koně na 16. hodinu. V mezidobí jsme se psychicky připravili na fakt, že na ty koně půjdeme i kdyby nevím co. Beru na sebe 4 vrstvy merina. Mobil nabitý, žádný mail o zrušení projížďky, jedeme.

Farma Bakkahestar – neměli jsme to vskutku daleko. Farma byla na okraji Eyrarbakki. Pětiminutová jízda autem. Počasí ještě pořád nebylo na vyjížďku. To už nám bylo jedno. Vjíždíme do areálu. Vítají nás ovce v ohradě po pravé straně. Kousek od nich jedu ještě pomaleji. Co to je na zemi? Volně pobíhající králíci nebo zajíci. Žádné králíkárny nevidíme. Zvířata si tady pobíhala podle svého. Potkáváme i kočku a pochopitelně v jedné z ohrad koně. Ale jo, říkáme si, proč ne? Události na Islandu nás udivují méně a méně. Je to tak odlišná země od našich podmínek, že už není důvod k údivu. Ne po pěti dnech tady.

Parkuji auto a ptám se na cestu mladé farmářky. Nebo snad brigádnice? Kdo ví. Vypadala z dálky jako švédka. Přijdu blíž a už je to jasné. Dlouhé blond vlasy spletené do hodně hustého copu. O tom by si mohly islanďanky tak leda nechat zdát. Husté vlasy a dlouhý cop? Takovou jsme nepotkali ani jednu z dálky za celý pobyt. To je brigádník. Angličtina s přízvukem jiným, než bylo doteď slyšet. Stáje jsou na konci. Koně už jsou nachystané. Popojíždím a parkuji podruhé. Červená stodola a silueta černého koně na vratech. Tohle je ono. Koně v ohradě, sedla nachystaná. Tak je to tady.

Nikdy jsem na koni nejel. Koně v ČR nebo obecně mě nikdy nebraly. Ano, podívám se na ně, ale nevyvolává to zvíře ve mně absolutně nic. Žádná odezva. Kdyby je vymlátili, nebudou mi chybět. Osel mi přijde roztomilý. Navíc je extrémně chytrý. Pony má svůj půvab. Běžný kůň? Salámek… Vážně jsou mi ta zvířata ukradená. To se dnes částečně změnilo.

Vstoupili jsme do stodoly. Obdrželi jsme helmy, nastavili si je dle pokynů. Neměli jsme rukavice. Ty nám půjčili taky. Později na koni přišly vhod. Nejen kvůli počasí. Majitelé farmy byl manželský pár. Příjemní lidé. Ještě tam s námi byla němka od Berlína. Nezaměnitelný, tvrdý, německý přízvuk. Viděl jsem špinavého blond Hitlera s mini copánky. Kdykoliv promluvila na majitele anglicky, okamžitě jsem viděl a slyšel vůdce. Nešlo se pak na ni ani podívat. Říkám si, nemůžeš mít prostě všechno. Jedeme jen tady my tři. Pojedem na koních. Po pláži. Manželka z toho bude naměkko. Ten malej šajzák v ženským provedení je piha v jinak dokonalým obrazu. Fajn.

Vycházíme ze stodoly. První seznámení. Slyšíme instrukce. Majitelka houpne na koníka a ukazuje nám ovládání. Uvádí nás do problematiky a já k tomu přistupuji jako k návodu na přístroj. Zvláštní reakce? Kdepak! Zatáhnout vlevo, jede to vlevo. Táhnout vpravo? Kůň pojede vpravo.

Nohama, stehny stlačit, aby kůň dostal najevo, že je ovládaný? Brnkačka. Do kopce se naklonit dozadu? Protože fyzika. Jasný, chápu. Změna těžiště. Obráceně s kopce dolů. Jsem připravený. Jako každej jinej stroj s manuálem. Pusťte mě na něj

Mojí jedinou obavou bylo nasednout na koně tak, abych u toho nevypadal jako s epilepťákem. Obavy byly zbytečné. Islandský kůň je menšího vzrůstu než všichni ostatní koně jinde na světě. Na první pokus a byl jsem v sedle. Byl to zvláštní pocit. I tak je to mohutné zvíře. Poplácání na seznámení se a teď převést pokyny k jízdě do praxe. Udělal jsem s koněm svoje první kolečko. Všichni jsme si zkusili ovládání a ohrada byla rázem otevřená. Pršelo, foukal silný vítr. Bez pardonu, bylo mi to totálně u prdele a jízdu na islandském koni jsem si neskutečně užíval. Pro mě za mě mohla v dálce bouchnout sopka. Asi by zaznělo: „Tak hyjé, koníku. Pořádně to rozval po té pláži, než nás zamáčkne šutr obalenej lávou“.

Majitelé se s tím nepářou. Prvních 50 metrů jedeme krokem. Sžíváme se se zvířaty. Směřují k silnici a já si říkám, jestli je to vtip jezdit s koněm v provozu po 5 minutách, když na tom sedím poprvé v životě. Mlčím a sleduji, co bude. A tak jo, jen se dostaneme přes silnici a chvíli jedeme po trávě kolem ní. Přidáváme! Na Islandu jsme viděli nesčetněkrát dopravní značku pozor jezdci ve vozovce. Najednou se role obrátily. Jedeme na koni a auta zastavují. Už jen ty vykulené pohledy řidičů stojí za to. Asi jako my, když se zastavovalo u jedné z ohrad, abychom udělali pár fotek. Tahle část trasy není úplně fajn, a tak se snaží naši průvodci o rychlejší jízdu. Jasný, proč ne. Přidáváme ještě víc. Kůň začíná odfrkávat. Ptám se, jestli jí něco není. Dostal jsem kobylu. Prý jde o přirozený projev. Něco jako zívnutí. Na rodeo jsem se dnes už necítil. Uklidní mě to a hledám manželku. Jede si úplně vzadu až za mnou. Nechci, aby byla poslední. Tohle je pro ni, tak ji chci mít před sebou a dívat se. A mimo jiné přede mnou jelo to odporné německé pometlo. Dívat se na tu natřásající se prdel přede mnou mi kazilo prožitek. Ne, že by byla tlustá. Ale protože jsem si už během pěti minut ve stodole během instrukcí na ni udělal takovou averzi, že to nemohlo nic změnit. Pořád jsem říkal ženě ať jede přede mnou. Došlo to pak do fáze, že jsem koně zastavil a řekl jí přinaštvaně ať jede přede mnou nebo vedle, ale ne za mnou. Když už poprvé jedu na koni, nenechám si ten zážitek zhnusit. Manželka přede mnou a její natřásající se zadek? Áno, spokojenost obnovena.

Byli jsme asi v polovině cesty. Udělali si pár fotek na pláži. Fotila nás majitelka koní, průvodkyně. Jistě má jiné přednosti, protože focení jí nešlo. Fotky od ní vyšly tragicky, ale co můžete dělat? Aspoň ty fotky máme, a hlavně vzpomínky v hlavě, které nikdo nevezme. Ukázala nám na mobilu výsledek první fotky. Věděl jsem, že je to marné a říkám ženě, že budeme rádi, když bude na fotce vidět hnědá a černá skvrna, nad kterou bude trochu žluté a růžové barvy. Tak aspoň se mi manželka na fotkách usmívá. 

Majitelka, průvodkyně byla aktivnější částí páru. Majitel, průvodce si jel úplně vepředu a moc se nestaral o nějaké věci okolo. Byl stoicky klidný. To je ale tak jediné, co by šlo vyrýpnout. Jinak byli ochotní, neustále se ptali, zda je vše v pořádku, instrukce byly vždy jasné. Měli nejlepší recenze na jihu a bylo to znát. Koně znaly trasu. Nedělaly nesmysly.

Při projížďce na koních se ptám majitelky, že každý den jezdíme kolem areálu a říkáme si, co to je. Odpověděla, co byste tipli? Já na to, že to vypadá jako vězení. A bylo to tak. Prý je to největší věznice na Islandu. Ostnatý drát a vysoká věž vysvětlena. Akorát se nám tomu nechtělo věřit. Přišlo nám to nepravděpodobné.

Byla to pohodová jízda. Jeli jsme kolem věznice, přes pláž, zase přes silnici, polem. Hodinová jízda utekla jako nic. Islandský kůň má pátý krok. Prý to divně pohupuje (jak to mám vědět, jedu poprvé a užívám si to), když se dá koni volná ruka, ale stačilo zatáhnout dle ukázky majitelky a najednou začal cupitat jinak. Vtipkovala, že v tomhle „módu“ se dá na koni v naprosté pohodě pít pivo. Věřil bych tomu, že je to jako pohyblivý, chlupatý gauč, takhle jet po rovince. Islandské koně jsem si zamiloval. Jako jediné koně na světě. Mají správnou výšku, dá se na nich jezdit velmi pohodlně a jsou kontaktní jako psi. Možná mají s osly více společného, ale tak daleko už jsem nešel. Pár fotek ovcí a jelo se do ubytování.

Večerní překvapení - máme si takovou tu večerní pohodu. Já na gauči, telka puštěná, oba ve spodním prádle, manželka si dělala čaj nebo kafe v kuchyni. Teď ji periferně vidím, jak ztuhla a slyším kroky směrem k našim dveřím. Ptám se manželky, jestli čekáme návštěvu. Na odpověď nečekám, žádná by stejně nepřišla. Okamžitě vyrážím v trenkách ke dveřím. Nemáte čas se ani obléct. Nic. Někdo nám vcházel urputně do apartmánu. Venkovní dveře nebyly zamčené. Zamykal jsem vždy až na noc před usnutím. Vždy se chodilo večer na polární záři, na hvězdy nebo do auta. Jsem už u síně a otvírají se dveře. Teď tam stojí cosi vysokého, blonďatého s kufrem v ruce, já v trenkách naproti ní s jídlem v ruce a očividně se slečna velmi zastyděla vzhledem k okamžitému zrudnutí, když jsem jí odpověděl, že tohle není recepce, a že nám leze do apartmánu. Trapná situace přehlédnout nápis recepce o 5 metrů dál a vlézt někomu do apartmánu ve mně vyvolala smích. U manželky naštvanost, co si to dovolila a navíc mě vidět ve spodním prádle :-D Oni je ti švédi asi fakt vyrábí jako barbíny od Matella na nějaké výrobní lince či co. Všechny blonďaté vlasy po zadek v hustých copech. Jak rychle vpadla dovnitř, tak rychle se omluvila a vypadla. To se nám ještě nikdy a nikde nestalo. Ono upřímně řečeno, když ne tady, kde jinde? Island.

Na závěr dne bylo potřeba přemáchnout oblečení, očistit. Všechno smrdělo koněm a všude byly jejich chlupy. Umýt boty od projížďky a tak dále. Fučel vítr, pršelo, koně mokří… pochopitelně. Nehledě na následnou práci po projížďce, stálo to za to. 9.000 ISK za osobu. Zaplatit se to vyplatilo. Nachystat věci na zítra, čekal nás zítra Reykjavík, a spát.

#island #iceland #blog #cestovani #travel #dovolena #holiday #bakkahestar #skaftafell #hof #HorseRice #IcelandicHorse #jasonb54