Povídky z dětství I. díl – Plynové masky a postel ve školce

Do školky jsem chodil do Bílé Lhoty. To je taková malá obec na olomoucku. Vedle ní je Červená Lhota (ničím zajímavá krom názvu) a hlavně Měník. Tam jsem bydlel od narození téměř 18 let.

Jednoho odpoledne po obědě nám učitelky jako obvykle nachystaly skládací postele z úložného prostoru do místnosti, která sloužila jako tělocvična, prostor ke hraní, focení (když přijel fotograf). My se převlékli do pyžam a zalezli jsme si pod peřinu. Už si nevzpomínám na to, o jakou pohádku šlo. Usnul jsem relativně brzy. To nejlepší se ale chystalo.

Učitelky nás v určitou dobu začaly probouzet. Byl krásný, slunečný den. Venku bylo teplo. Učitelky měly okna do místnosti otevřená, rolety nahoře. Bylo to krásné probuzení. Jeden po druhém jsme se začali vrtět v postelích, pomalu se odkopávat a sedat na postel. Když jsem se vleže otočil směrem k oknům, uviděl jsem na zemi poskládané, umyté plynové masky. Učitelky je odněkud vytáhly a v době našeho spánku myly. Venku byla ještě pořád doba studené války a já z té doby nevnímal nic jiného než dětské radosti a užívání si hraní s hračkami, kreslení a pohádky ke zdřímnutí si po obědě. Nikdy předtím ani poté jsem už plynovou masku v reálu neviděl. Jako první se začaly sklízet postele od oken. Věděl jsem, že se můžu ještě chvíli válet, jelikož jsem byl až v poslední řadě od oken. Pak přišla na řadu druhá řada a to už nás učitelky v poslední řadě začaly popohánět. Pamatuji si, že jsem měl moc pěkné pyžamo. Měl jsem ho rád a rád jsem si ho oblékal. Nevím přesně, jaké bylo barvy, ale bylo světlé a byli na něm postavy, panáčci, postavičky. Byl jsem probuzený, venku z postele, ale můj spolužák vlevo byl ještě zachumlaný pod peřinou až po krk. Učitelky chodily letmo kolem a jedna prohodila, co že tam pořád smrdí, když masky umyly a místnost vyvětraly.

Spolužák se jmenoval Martin. Nereagoval na mě ani na učitelky. Všichni jsme byli už vzhůru, většina postelí poskládaných na svém místě a čekalo se v podstatě jen na něj, což bylo divné. Martin to jen hrál. Byl vzhůru už dávno. Skrýval totiž tajemství. Učitelky z něj tedy peřinu nakonec musely strhnout, jak ji Martin zuřivě držel na sobě, a prozradilo se, že se Martin posral. Regulérně, na férovku, celou postel zesral. Učitelky byly naštvané a vedly ho do sprch. To jsme každý pochopili, že je zle, protože tam nikdy nikoho neodvedli a sprcha, sprchový kout bylo místem hanby. Musely ho umýt od hoven. Pak i deku, peřinu, postel. Dostal za událost černý puntík, což bylo ve školce na stejné úrovni jako poznámka, záznam v rejstříku trestů.

Od té doby si tento den pamatuji se vším všudy. Jak bylo krásně, venku svítilo slunce, jak bylo teplo a jak se Martin posral.