Neměl jsem svačiny ve školce rád. Líbily se mi vycházky, hraní na pískovišti, kreslení, spaní po obědě, ale svačiny jsem nesnášel. Jednak proto, že jsme dostávali pro mě smradlavý chléb a pak pro nutnost jíst 2 malé, bílé pilulky. Nedokážu to dnes k ničemu přirovnat, ale hrozně mi chleba ze školky smrděl. 

Možná kvasnicemi? Odmítal jsem svačiny jíst. Učitelky se mi snažily jídlo vnutit, ale marně. To mi zůstalo dodnes. Nedám do pusy nic, co mi nevoní. Stěžovaly si pak i matce, která mě do školky vodila nebo mě z ní vyzvedávala. Nepomohlo. Doma jsem vše jedl. Chléb, rybí pomazánku (ta byla ve školce hodně populární a snad na denním pořádku asi proto, že to bylo v době, kdy vybouchl reaktor v Černobylu a snažili se všichni do nás cpát jód, jak to jen bylo možné), žádný problém. No a bílé pilulky? Snažili jsme se vždycky vymyslet, jak se jich zbavit. Měli jsme je zapíjet studeným čajem (čaj byl teplý jen ráno po příchodu a pak už se neohříval). Ten nám učitelky nalívaly do malých, umělohmotných hrnečků světlých barev (žlutá, oranžová, bílá). Hrnečky měly zvenku buď čtverečky, obdélníčky nebo vyboulené vzory. Jako byste miskou zatlačili zevnitř do hrnku a ono se to vyboulilo ven. Čaj mimochodem dodnes také vypiji jen v nejnutnějším případě, ale to už mi musí být zatraceně zle. Bílé pilulky jsme po sobě cvrnkali, házeli jsme je po zemi, schovávali do papučků. Dělali jsme všechno proto, aby to vypadalo, že jsme je zapili a spolkli. Dalším mnou odmítaným nápojem byla bílá káva. Nepozřu dodnes. Bylo to studené jako psí čumák a navíc hnusně hořké na jazyku. 

Už od mala jsem se tedy ve školce učil, že život není jen fajn, ale obsahuje chvíle, které je potřeba překousnout, přežít, aby zase mohlo být lépe. Přežít svačiny, aby mohl přijít oběd, poslechnout si pohádku a usnout.