Seřadili jsme se jako obvykle na pokyn učitelek do dvojic a vydali se po schodišti dolů. Stáli jsme všichni v řadě mezi budovou školky a dětským hřištěm, zatímco učitelky ze sklepa vynášely hračky. Dávaly je do řady vedle sebe. Žádné rozdělování, nic takového. Dostali jste před oči cíl a pokud jste si chtěli hrát, museli jste si cíl ukořistit. Jakmile byla na místě poslední hračka, čekali jsme na povel od učitelek. Už si nevzpomínám, zda to bylo tlesknutí, nahlas zakřičené slovo nebo něco jiného, ale spouštěcí signál znamenal se co nejrychleji rozutíkat k vyhlídnuté hračce se záměrem ji získat. Celý proces získání hračky byl jednoduše otázkou fyzické převahy. Hračku si odnesl ten rychlejší, silnější. Já se zaměřoval na trambusáky. Umělohmotné hračky, které připomínaly nakladače, vozidla na převoz materiálu. Dále pak i na bagry, jeřáby apod. Zcela očividně mě zajímala těžká technika. Tato vzpomínka je o dni, kdy jsem nevyhrál.
Běžel jsem si vybrat svého vyhlédnutého trambusáka, ale nebyl jsem sám, kdo po něm šel. Strhla se pořádná bitka, kterou rozsoudila učitelka a zcela neprávem. S trambusáky jsem si hrával pořád dokola a učitelka chtěla být super spravedlivá a chtěla ať si s hračkou hraje i někdo jiný. Trambusáka dala jinému děcku a mně nabídla jako cenu útěchy jinou hračky. Tu jsem odmítl a trucoval jsem. Měl jsem něco vyhlédnutého, šel jsem za tím, tak jsem to chtěl. Ne něco jiného, ale přesně to, co jsem si vybral a šel za tím. Děcka už si dávno hrála na pískovišti a já stále trucoval na místě, kde docházelo k „lovu hraček“. Jelikož se jednalo o silnici mezi školkou a pískovištěm, po které i sem tam projelo auto, učitelka už to psychicky nezvládla a odtáhla mě na pískoviště. Po okrajích pískoviště byly dřevěné, ohoblované fošny nabarvené na tmavě hnědou. Přesně takové, jaké tvořily i lavičky v parcích nebo na autobusových zastávkách (i když někde byly natřené bíle, nicméně systém jejich tvorby byl všude stejný). Já si na ty fošny lehl na břicho, hlavu jsem otočil směrem ven od pískoviště a nepromluvil jsem s učitelkami ani s nikým jiným do doby, dokud byl vyměřený čas na hraní si na pískovišti.
Pamatuji si spousty detailů, příběhů, ale nepamatuji si ani na tváře ani na jména našich učitelek.
#povidkyzdetstvi #vzpominky #blog #jasonb54